Lomcuje jím vztek. Tolik práce vložil do svého nového obrazu a k ničemu to nevede. Ale on ty lotry, kteří vydělávají velké peníze na podobných tvůrcích, jako je on sám, doběhne.
Britský malíř Tom Keating (1917–1984) svojí tvorbou nadšení odborníků bohužel nevzbudí, přestože se snaží. Proto se nakonec zaměří na systém, jakým se do galerií nakupují umělecká díla. Podle jeho názoru není postup vůči tvůrcům vůbec fér.
Nákupčí galerií se snaží ze sběratelů vytřískat balík peněz a šidí umělce. Současné umění označuje za „avantgardní módu, kdy kritici s prodejci často intrikují do své vlastní kapsy na úkor naivních sběratelů a chudých umělců“.
Kousky mu prochází
Chce proto odborníky ve svých padělcích pořádně napálit. Do děl, která falšuje, třeba míchá pod lak glycerin.
Při čištění obrazů glycerin reaguje s čisticí kapalinou a dojde k rozpadu laku – tím pádem jde jasně o padělek. Jindy zase píše na čisté plátno olovnatou bělobou – rentgeny text přece musí odhalit, případně schválně používá na stará díla materiály známé až ve 20. století.
Chce tím galeristy vyzkoušet, zda jsou dostatečně všímaví a dokážou odhalit falzifikát. Ukáže se, že nikoli a tyto kousky mu velice dlouho prochází.
Užívá si mediální slávu
Pozornost vzbudí teprve v roce 1970, kdy dražitele překvapí, že v nabídce se nachází 13 shodných originálů akvarelu od anglického malíře Samuela Palmera (1805–1881). To už je skutečně do očí bijící a pozornosti to neujde.
Keating na trh pošle celkově asi 2000 padělků. „Jde o protest proti obchodníkům s uměním, kteří chtějí bohatnout na úkor umělce,“ dodává. Systém nákupů uměleckých děl tím ale stejně nezmění.
I on si ale nakonec užije mediální slávu – krátce před smrtí mluví na televizním kanálu Channel 4 o malířských technikách starých mistrů.
