27.března 1764 Frankfurt nad Mohanem. „Vleče se v tom nestvůrném oblečení s klenoty Karla Velikého jako v nějakém přestrojení,“komentuje ironicky slavnostní korunovaci Josefa II. římským králem tehdy ještě naprosto neznámý patnáctiletý chlapec. Jmenuje se Johann Goethe. 

Jízlivý postřeh budoucího slavného německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749 – 1832) opravdu „sedí“. Čerstvý panovník Josef II. (1741-1790) se na ceremoniálu cítí dost nesvůj, protože asketickému následníkovi jsou podobné okázalosti odjakživa proti mysli.

Když poeta ještě dodá, že „koruna, do níž kvůli němu museli všít podšívku, mu stála na hlavě jako přečnívající střecha,“ trefí se úplně dokonale.

Ostatně, nebýt mírových dohod ukončujících sedmiletou válku (1756 – 1763) hlavních evropských mocností, ve kterých pruský král Fridrich II. (1712 – 1786) potvrzuje, že podpoří Josefovu volbu za říšského krále, možná by si ji na hlavu vůbec neposadil. 

Matka mu nedovolí vládnout 

Otec František Štěpán Lotrinský se synem se vracejí v parním letním dni 18. srpna 1765 z innsbruckého divadla do svého bytu. Najednou se František zhroutí. Syn ho sice okamžitě zachytí do náruče, ale otec o stejně několik minut později zemře na infarkt.

Když syn sdělí smutnou zprávu matce, ta se okamžitě rozpláče.

Hned druhý den si nechá ostříhat vlasy, rozdá své šperky a černé šaty už do konce života neodloží. „Jsem tak zdrcená, že jen víra a vy, moje drahé děti, mi můžete ještě udělat život snesitelným,“ píše jedné ze svých dcer.

Josef se stává císařem a jejím spoluvladařem. Pokud si ale myslel, že mu dovolí zasahovat do vlády, plete se. Marie Terezie totiž dobře ví, co může od svého volnomyšlenkářského syna čekat.  

Těžká výchova následníka 

Neměla to s ním jednoduché už v jeho dětství. V prvních letech ho jako následníka všichni rozmazlují a když matka zjistí, že se k ostatním lidem chová arogantně, protože si je vědom svého postavení, chce hned zjednat nápravu.

Jako vychovatele mu v roce 1748 vybere polního maršála Karla Josefa Batthyányiho (1697 – 1772). Hrubý voják a Josef si nepadnou do oka. „Od svého vychovatele jsem se nenaučil nic, jenom říkat:

Polib mi prdel!“ vzpomíná po letech na maršálovo snažení jeho žák. Mnohem větší vliv má na budoucího panovníka další z jeho učitelů, rakouský právník Christian August Beck.

Právě on mladého prince naočkuje osvícenskými myšlenkami o náboženské toleranci, rušení poddanství a zákazu mučení. A jeho názory padnou na úrodnou půdu. 

Jedovaté knihy 

 „To není snění, to je revoluce!“ odhodí znechuceně Marie Terezie (1717-1780)  v roce 1757 spisek pod názvem Rêveries (v překladu Snění). Jeho autorem je její šestnáctiletý syn Josef a píše v něm, jak chce zreformovat monarchii.

Osvícenské myšlenky, jež by podle ní mohly otřást samými základy habsburské monarchie, ovšem považuje Marie Terezie za jed. Jde dokonce tak daleko, že ruskému vyslanci nechá zabavit knihy francouzského filozofa Voltaira, které považuje za nevhodné.

„Pro Marii Terezii představovaly spisy osvícenských filozofů pravé opium, jed pro mozky a srdce jejích zbožňovaných poddaných,“ potvrzuje rakouský historik Hans Magenschab. 

Hofburg k pronajmutí 

Není divu, že matka nemá chuť pustit Josefa k vládě. Kdo ví, čeho by se dočkala… Přesto jsou nedorozumění na denním pořádku.

Josef chce šetřit, a proto přikazuje omezit výdaje dvora, který považuje jenom za „semeniště intrik a sbírku starých dam.“ Snižuje počet koní v císařských stájích, omezuje nákladné slavnosti, nepotřebuje skoro žádné šaty, stačí mu vojenská uniforma.

Nařizuje také snížení počtu obývaných místností v Hofburgu. Některé z těch, které udržovány nebudou, nechává zatlouct prkny. Lidský smysl po humor se ukáže v momentě, kdy se na jedněch ze zatlučených dveří objeví nápis „byt k pronajmutí“.