„Lumpe, zloději, darebáku! Ukradl jste mi moje koně!“ křičí saský šlechtic von Zaschwitz a se svými kumpány si trhnutím za uzdy k sobě přitáhne párek dobře živených vraníků. Koním se ale cizí ruka nelíbí a vzpínají se.

„To není pravda! Koně jsou moji, sám jsem je od hříběte vypiplal. Vedu je do Lipska, prodat na trh,“ oponuje zpupnému šlechtici Hans Kohlhaase (1500 – 1540) počestný obchodník z Kolína na řece Sprévě (dnes součást Berlína).

1. října 1932 se na své cestě za obchodem zastavil v hostinci ve vesnici Wellaune v severním Sasku a teď ho jakýsi neznámý člověk obviňuje z krádeže.

„Pch, ty povídačky si nechte pro někoho, kdo vám bude věřit. Povídám, že ti koně patří mně,“ odsekne Günter von Zaschwitz (†1534). „Nikomu jsem je neukradl.

Pokud mne někdo z vás doprovodí do Lipska, předvedu vám svědky, kteří potvrdí moji poctivost,“ namítne Kohlhaase. „Lžete, vy podvodníku,“ vykřikne ale Zaschwitz.

Protože ale jako šlechtic má větší práva než prostý obchodník, Kohlhaasovi nakonec nezbývá, než pokračovat v cestě na trh pěšky.

Náhrady škody se nedočká

Když se pak okradený obchodník vrací z Lipska zpátky domů, veze s sebou pro Zaschwitze i doporučení od jednoho lipského občana. Ten potvrzuje jeho dobrou pověst. Zbytečně.

Sotva se Kohlhaase objeví doma, požádá saského soudního vykonavatele Hanse Metzsche a saského kurfiřta Jana Fridricha I. (1503 – 1554), na jehož území je Zaschwitzův majetek, o stažení obvinění z krádeže.

„Chci vrátit dvojnásobek hodnoty mých koní a 150 zlatých (kolem roku 1500 bylo za tuto částku možné koupit grunt – pozn. red.) jako náhradu škody za pozdní příjezd na trh do Lipska,“ vytasí se s náročnými požadavky „Nikdy nepřistoupím na ty vaše báchorky,“ vyhodí ho ovšem s pohrdáním Zaschwitz.

„Dlužíte mi ještě 12 zlatých za krmivo, které ty herky sežraly. Koukejte zaplatit, táhněte odsud a buďte rád, že jste nedopadl hůř,“ dává mu s výsměchem najevo, že je něco víc než on.

Dobré koně mu ukradl, těžkou prací a mizernou stravou zničil a ještě chce peníze! Kohlhaase ale na tak drzý požadavek nepřistoupí.

Chce škodit celé zemi

Zaschwitze ale žádný soud nepřiměje ke kompromisu, natož k náhradě škody. „Proti zvůli pánů je všechno je marné,“ uvědomí si trpce Hans, když se kvůli probíhajícímu sporu dostává do finančních potíží.

Jeho sok mezitím v roce 1534 umírá a k nápravě křivdy se nemají ani jeho dědicové. Nepomůže ani německý protestantský kazatel Martin Luther (1483 – 1546), kterého také Hans žádá o podporu.

„Já to tak nenechám,“ rozhodne se proto Kohlhaase bojovat a bere právo do svých rukou.

12. března 1534 sepíše otevřený dopis celému Sasku, kde prohlašuje, že se pomstí žhářstvím, loupežemi a únosy a stane se zemským škůdcem (dopis je dnes uložený ve výmarském státním archívu).

Nebezpečná léčka znamená smrt

Soukromý spor se mění ve vzpouru. Donedávna bezúhonný obchodník se ukrývá před zákonem a shromažďuje kolem sebe družinu nespokojenců.

S ozbrojenou bandou pak vyburcuje celé město Münster ve Vestfálsku, kde v letech 1534 – 1536 vládnou radikální novokřtěnci, protestanté, kteří si nechtějí nechat nic líbit.

V Lübecku s ním zase sympatizuje starosta Jürgen Wullenwever (1488 – 1537).

Do boje proti úřadům a za spravedlivější svět se k němu přidávají i další rolníci, obchodníci, dokonce i kněží nebo nižší šlechtici. Jejich bandy se pod Hansovým vedením vyřádí hlavně v pohraničních oblastech v Braniborsku a Sasku-Wittenbersku.

Rabují, zapalují vesnice i města, do roku 1539 kvůli nim zemře asi 30 tisíc lidí.

Nakonec ale na zbojníka Hanse uchystá léčku braniborský kurfiřt Jáchym II. (1505 – 1571), když mu pod záminkou řešení sporu nabídne mírové vyjednávání a údajně bezpečný průchod do Berlína.

Jenže tam ho chytí a 22. března 1540 popraví.