Sibiř, rozkládající se od pohoří Ural až k Tichému oceánu a severně od Kazachstánu a Mongolska, představuje skoro devět procent veškeré světové souše. Velkou část pokrývá jehličnatý les tajga a dál na severu bezlesá tundra, kde rostou hlavně lišejníky.
V některých částech Sibiře jsou významná naleziště nerostných surovin. I přes své bohaté zdroje a rozlehlost, je tato oblast domovem mnoha původních etnik, která se potýkají s řadou výzev, ohrožujících jejich tradiční způsob života a samotnou existenci.
Dnes zde žije několik desítek etnik, i když členové těch původních tvoří dohromady sotva pět procent všech obyvatel. Těch početnějších – Jakutů a Tuvanů – je půl milionu, zatímco nejohroženější skupiny čítají několik stovek nebo i jen desítek osob.
Například ke kerecké národnosti se v roce 2021 hlásilo 23 lidí. Většina původních obyvatel žije dnes už ve městech, i když tam ne vždy mají dost práce a dobré vyhlídky.
Některé skupiny na venkově se dodnes věnují tradičním – a velmi tvrdým – způsobům obživy, nejčastěji chovu sobů.
Mezi nejpočetnější pastevce sobů patří Něnci, kteří obývají severozápad Sibiře u zeměpisných hranic Evropy.
Žijí na pláních tak daleko na severu, že už tam nerostou stromy, a s velkými stády sobů se stěhují mezi letními a zimními pastvinami po trasách používaných odedávna. V tundře si kočovníci pořád ještě staví čumy, stany pokryté sobími kožešinami.
Přežily tu i šamanské zvyklosti – lidé si je za minulého režimu předávali tajně. Dnes pastevce naopak ohrožuje těžba plynu, která je právě tady velmi rozsáhlá – železnice a trubky přetínají odvěké kočovací trasy a pastviny jsou znečištěné. Někteří už neměli se stády kudy migrovat a museli se usadit ve městech.

Dalším nebezpečím je klimatická změna. Kvůli čím dál větším výkyvům se špatně předpovídá počasí.
Před deseti lety v zimě napršelo a pak se tundra na něneckém poloostrově Jamal pokryla silnou ledovou krustou, přes kterou sobi nemohli vyhrabávat lišejník a ve velkém umírali. Se změnou klimatu mají potíže i Jakutové na Dálném východě.
Permafrost, věčně zmrzlá půda, začíná tát a mění celou zemi v obří bažinu. Řeky jsou na jaře čím dál mohutnější, rozčvachtané břehy se trhají a voda zaplavuje ornou půdu i pastviště.
Tající zem také odhaluje desítky tisíc let pohřbené mamutí kly – a s těmi se dokonce rozjel výnosný (a ne vždy úplně legální) obchod, protože je ve velkém nakupují Číňané.
Fosilní těžba se pak dotýká nejen Něnců a dalších pastevců, ale třeba i Šorů, žijících v Kemerovské oblasti v jižní části Sibiře. Tam jsou velká ložiska uhlí. Když těžařská společnost před jedenácti lety rozšiřovala povrchový důl, zbourala několik vesnic.
Někteří obyvatelé jsou rádi, že těžba do regionu přináší práci a peníze. S těmi, kdo si chtějí domovy zachovat, se ale nikdo nebaví. V jedné ze vsí domy obyvatel, kteří se odmítli nechat vyplatit a odstěhovat, za podezřelých okolností shořely.
Aktivistka Jana Tanagaševa, která si na to stěžovala, musela nakonec uprchnout ze země. Těžaři podle ní vyhodili do vzduchu i místní posvátnou horu a v okolí už se kvůli zničené přírodě nedá rybařit ani sbírat lesní plody.
Jedním z větších sibiřských národů jsou Evenkové, jejichž jazyk dal světu slovo „šaman“. Na rozdíl od mnoha etnik, která jsou vázána na konkrétní oblast, žijí Evenkové po celé Sibiři. Nejvíc jich ale obývá rozlehlý Krasnojarský kraj uprostřed Ruska.
Jejich domovinu pokrývá hustá tajga, takže i když tu lidé tradičně pásli soby, oproti severním kmenům měli menší stáda a soby spíš dojili a jezdili na nich. Maso získávali lovem lesních zvířat.

Přítrž tomu učinila kolektivizace: lidé se museli usídlit ve vesnicích a začali pít. Sobí farmy moc nefungovaly. Po pádu režimu se některé rodiny snažily ke starým praktikám vrátit.
Podle etnoložky Pavlíny Brzákové, která u Evenků trávila čas na přelomu tisíciletí, ale chovat soby už nikdo moc neumí, ve vesnicích není práce, v lesích není co lovit, střelivo i povolení jsou drahé a mladé lidi izolovaný život v odlehlé tajze ani neláká.
Po rozpadu Sovětského svazu si někteří Sibiřané znovu začali víc uvědomovat svůj původ. Mluvilo se dokonce o sibiřském „národním obrození“. Šamanismus se přestal zakazovat a například v Tuvě je druhým nejrozšířenějším náboženstvím.
Začátkem devadesátých let minulého století vznikla Ruská asociace původních národů severu, která měla zastupovat malá etnika. Přišlo ale nové utahování šroubů – v roce 2012 vláda organizaci zakázala fungovat a do čela dosadila méně kritické vedení.
Dnes se zdá, že se žádná zásadnější emancipace nekoná. Spíš než národní vědomí ale lidi ve většině oblastí Sibiře trápí nedostatek práce a peněz. Navzdory všem těmto výzvám, které ohrožují jejich tradiční způsoby života, se původní národy Sibiře nevzdávají.
Jejich snaha o zachování kultury, jazyka a spojení s přírodou je inspirativní.
Pro ně, jak uvádí Charta menšinových domorodých národů Ruska, „vzduch, země a voda jsou posvátné, zdrojem života je příroda, člověk je jen kapkou ve víru života, řeka času je jen odrazem minulosti, přítomnosti a budoucnosti a my teď žijeme tak, jak naši předkové žili v minulosti a naši potomci budou žít v budoucnu…“ Jejich osud nám připomíná důležitost ochrany a podpory kultur, které jsou ohroženy moderním světem.