Chirurgie je stará jako lidstvo samo. Už v době bronzové, v období zhruba 10 000–2000 př. n. l., se provádějí trepanace lebky, vyvrtání otvoru do lebeční kosti kvůli uvolnění tlaku. Novodobé nálezy odhalily lebky až s pěti otvory.

Odvrtané kosti se stávají součástmi amuletů. Jak se vyvíjela medicína od pravěku?

V zákoníku babylonského krále Chammurapiho (vládl v letech 1792–1750 př. n. l.), vydaného kolem roku 1760 př. n. l., najdeme celkem devět paragrafů, které hovoří o činnosti lékařů.

Za podařené zákroky jim náleží odměna, ovšem za chyby hrozí tresty, a to i useknutí ruky. Ebersův papyrus, pojmenovaný po svém německém objeviteli, pochází z období kolem roku 1550 př. n. l.

Na 30 centimetrů široký a 20 metrů dlouhý list sepsali starověcí Egypťané téměř 900 různých předpisů a návodů, týkajících se medicíny a jejího praktického uplatnění.

Spisy s přísahou a opravené nosy

Řeckého lékaře Hippokrata (460–asi 377 př. n. l.) považujeme za otce západní medicíny. Jeho podíl na spisu Corpus Hippocraticum (vzniká v období 500 př. n. l.–100 n. l. a obsahuje 60 textů) včetně známé přísahy ovšem není příliš velký.

Má řadu autorů, protože se rodil dlouhou dobu. Indický lékař Šušruta (asi 380–450 n. l.) propaguje řadu vyspělých chirurgických metod. Ve svých rukopisech dokonce líčí například plastiky obličeje prováděné z laloků kůže.

Nevěra se tenkrát trestala uříznutím nosu, a tak zřejmě bylo stále co plasticky opravovat.

Diagnóza z moči a léky jako jedy

Peršan Íbn Síná, zvaný Avicenna (980–1037), si vytvoří vynikající lékařskou pověst už v 18 letech. Později píše Kánon lékařství – encyklopedii, z níž čerpají evropští lékaři až do 16. století.

Doporučuje zde diagnostiku ze vzorků moči a měření tepu a zdůrazňuje prevenci.„Co je v nadměrné dávce jedem, může být lékem, užívá-li se přiměřeně a ve formě pečlivě připravené lékařem,“ vysvětluje švýcarský lékař Theoprastus Bombastus, řečený Paracelsus (1493–1541). Zabývá se například dávkováním léků a jejich účinky.