Smrt je blízko. Už natahuje kostnaté pracky, jenže znenadání hmátne do prázdna. Rybník jí vypálí německý pilot Franz Stigler, který v sobě i během válečných hrůz dokáže najít kus člověka.
Místo, aby zmáčkl spoušť a utopil své svědomí v krvi, napíše jeden z nejsilnějších příběhů druhé světové války. Ten den se zrodí hrdina.
Je to, jako byste sledovali horor, který se najednou změní v pohádku. Neuvěřitelný příběh o rytířství, odvaze a cti začíná čtyři dny před Štědrým dnem roku 1943. Peklo války vezme lidem veškerou radost z Vánoc. Místo ke sváteční tabuli míří do krytů.
Osamocený americký bombardér B-17F Flying Fortress pojmenovaný „Ye Olde Pub“ se právě vrací z náletu na Brémy. Ve vzduchu ho v tu chvíli drží snad už jen zázrak. Německé stíhačky z něj udělaly doslova ementál.
Dva motory jsou těžce poškozené, chybí půl ocasu, v jednom z křídel zeje díra, zadní střelec je mrtvý a kulomety jeho střelecké věže visí zplihle dolů. Většina mužů na palubě je zraněná.
Pilot, mladý poručík a farmářský chlapec ze Západní Virginie Charlie Brown (1922–2008) je přesto odhodlán dostat stroj i posádku za každou cenu domů. Cesta nad válčícím Německem však ubývá jen velmi pomalu. A nepřítel je přitom neustále ve střehu.
Nemůžu to udělat!
Německé stíhací eso Franz Stigler (1915–2008) si mezitím dole na základně v klidu vychutnává cigaretu a čeká, až mu mechanici přezbrojí a natankují letoun.
Jen jedno jediné sestřelené letadlo mu v tu chvíli zbývá do číslovky 30, aby byl oceněn kýženým Rytířským křížem Železného kříže. A prémiová kořist už si pomalu razí cestu nebem. Stigler uslyší zvuk motorů, zvedne hlavu a spatří Brownův poškozený bombardér.
Letí tak nízko, že mu nejdřív připadá, jakoby se chystal přistát. Okamžik nato už svírá knipl Messerschmittu a vyráží jako zkušený lovec za zraněnou zvěří, aby jí zasadil poslední ránu.
Když posádka „Ye Olde Pub“ spatří blížící se stíhačku, je si jistá, že právě odtikávají poslední vteřiny jejich života. Stiglerovi stačí jediné – stisknout spoušť a seznam válečných obětí bude zas o něco delší. Jenže německý pilot váhá.
Ještě několik pohledů na zmrzačený bombardér a je mu jasné, že to nemůže udělat. „Byla to ta nejpoškozenější B-17, jakou jsem kdy viděl,“ vzpomíná později.
Hlavou mu kmitají slova jeho někdejšího velitele Gustava Rödela (1915–1995), pod kterým sloužil v severní Africe: „Jestli někdy uvidím nebo uslyším, že někdo z vás střílí na muže na padáku, zastřelím ho sám.“
Nikdo se nic nedozví
„Pro mě to bylo stejné, jako střílet do někoho na padáku. Kdybych vystřelil, byla by to vražda,“ loví Stigler po letech z paměti své tehdejší pocity. V tu chvíli nevidí nepřítele, ale kolegu v potížích.
Navede svůj Messerschmitt po bok bombardéru a doprovodí ho až za hranice Německa, do bezpečí nad Severní moře. Pak posádce naposledy zasalutuje a obrátí svůj stroj zpět do rodné vlasti.
Brownovi se nakonec podaří s rozpadajícím se letounem přistát na základně v britském Norfolku. Celou neuvěřitelnou příhodou popíše v pooperačním hlášení, nadřízení mu ovšem její šíření zatrhnou. Oslavování rytířství nepřítele není logicky na pořadu ne.
„Někdo rozhodl, že nemůžete být současně člověk a přitom sedět v německém kokpitu,“ komentuje to později Brown s hořkým úsměvem. Mlčí i Stigler. Ovšem z jiných důvodů. Válečný soud a hrozící trest smrti není nic, o co by stál. Pravda tak vyjde najevo až po více než 40 letech!
Ztracený bratr
Brown sice drží jazyk za zuby, z paměti ale válečné drama nevymaže. V roce 1987 se rozhodne muže, který tehdy ušetřil jeho život, najít.
Po několika letech marného pátrání a hromadě dopisů adresovaným různým vojenským organizacím i spolkům si nakonec podá inzerát do zpravodaje pro stíhací piloty. „Hledám muže, který mi 20. prosince 1943 zachránil život,“ stojí v něm.
Pár měsíců nato se dočká odpovědi. Od Franze Stiglera. Ten shodou okolností v té době žije ve Vancouveru, kam se přestěhoval z Německa. V roce 1990, poprvé od války, se oba muži znovu setkají.
„Bylo to jako potkat člena rodiny, bratra, kterého jsem víc jak 40 let neviděl,“ popíše emotivní moment Brown. Z někdejších nepřátel se stávají blízcí přátelé. Jejich pouto rozdělí až smrt.
Pro Franze Stiglera si přijde v březnu 2008, Charlieho Browna navštíví o osm měsíců později.
