Bidet znamená ve francouzském překladu poník. Výraz se zakládá se nejspíše na tom, že na bidetu a na poníkovi se sedí stejným způsobem. Původně jde vlastně o vylepšení klasického a hojně používaného nočníku, kterému se ovšem dostalo ohromné popularity.

Vynález pravděpodobně vznikl kolem roku 1710, ovšem jeho autor není znám. Podle jednoho tvrzení ho vymyslel francouzský nábytkář Christoph Des Rosiers jako vyšší komfort pro francouzskou královskou rodinu.

Na panovnický dvůr do té doby dodával hlavně porcelánové vyměšovací mísy, které umisťoval do dřevěných židlí. První písemná zmínka o bidetu se datuje do roku 1726 a pochází z Itálie.

 „Marie Antoinetta měla ve vězeňské cele červeně lemovaný bidet, když čekala na popravu gilotinou,“ uvádí americká novinářka Kate Murphyová.

Konečně voda

Brzy zaznamenává tenhle šikovný vynález příjemnou inovaci, když se objevují bidety vybavené malou sprškou, která zatím funguje na principu ruční pumpičky.

Ve viktoriánské době kolem roku 1900, která přinesla zvýšení úrovně instalatérství, se ale bidet přemístil do koupelny a už využíval napojení na přívod vody. Do té doby byl, což bude pro mnohé s podivem, součástí ložnice. V roce 1960 začal být spojován se záchodovou mísou.

V Japonsku i s elektronikou

Dnes je běžnou součástí koupelen v řadě zemí Evropy (Řecko, Německo, Španělsko, Švýcarsko a Portugalsko). Hodně se vyskytuje i v Latinské Americe, v Argentině a Uruguayi dokonce až v 90 % domácností, kde využívají komfort dokonalé očisty intimních partií.

U nás se moc nevyskytuje, i když například někteří lékaři se přimlouvají za to, aby byl třeba běžnou součástí porodnic. V asijských zemích je výjimkou, najdeme ho pouze v Japonsku na veřejných toaletách.

Tam je spojen s elektronikou a nabízí řadu dalších funkcí, které zpříjemňují vyměšujícím pobyt.