„Jestli nebudeš pořádně cvičit, dostaneš rákoskou,“ rozkřikne se Johann van Beethoven na malého Ludwiga. Chlapec vzlykne a udeří do kláves. Jeho despotický a věčně opilý otec, tenorista u dvora v německém Bonnu, pěstuje synův hudební talent.

Pokud Ludwig van Beethoven (1770–1827) nehraje na klavír, dře hudební teorii nebo cvičí na housle.

svérázné výchovné metody Johanna van Beethovena (1739/1740–1792) v podobě výprasků rákoskou nebo zamykání do sklepa nesou ovoce. Ludwig v deseti letech hraje na klavír jako virtuos.

Navzdory tomu psaní a počítání mu moc nejde. Rukopis má hrozný a potíže má i s malou násobilkou. V 17 letech získává příležitost studovat ve Vídni u Mozarta, ale zakrátko se musí vrátit do Bonnu. Umírá mu matka.

Přebírá dohled nad dvěma mladšími bratry, protože otce zničilo nezřízené pití. Teprve v roce 1792 se může učit u rakouského skladatele Josepha Haydna (1732–1809).

Úvahy o sebevraždě

„Všimli jste si, že Beethoven přestal chodit do společnosti?,“ šeptá si mezi sebou vídeňská smetánka. Důvod je zřejmý: už v roce 1802 přichází skladatel o sluch. Navíc ho trápí i další zdravotní problémy, například bolesti hlavy.

Přemýšlí dokonce o sebevraždě, ale při životě ho drží hudba.

„Zdálo se mi nemožné opustit tento svět, dokud mu nepředám to, co cítím, že v sobě mám,“ píše v textu známém jako „Heiligenstadský testament“ (dopis adresovaný bratrům a sepsaný v Heiligenstadtu – dnes součást Vídně). Líčí v něm svoje vnitřní pocity.

Svojí vzteklou a nesnášenlivou povahou, zděděnou zřejmě po otci, si dělá nepřátele.

O peníze se nestará

Vídeňáci ho potkávají, jak se toulá ulicemi, mává rukama a něco vykřikuje. Nejlépe se mu skládá, když chodí sem a tam. Nevadí mu, že působí jako blázen. Péči o sebe a své okolí považuje za ztrátu času.

„Jeho byt je to nejšpinavější a nejnepořádnější místo, jaké si dovedete představit,“ říkají hosté, kteří zavítají do jeho podnájmu. Všude leží pohozené oblečení a talíře se zbytky jídla. Chodí ve špinavých a potrhaných šatech a odmítá si je vyprat.

Pokud jeho přátelé chtějí, aby se oblékl do čistého, musí ho ze špinavých šatů svléknout.

Mozek není prodej

Neustále si stěžuje na chudobu, ve skutečnosti si ale myslí, že starat se o peníze je pod jeho úroveň. „Lidský mozek není na prodej,“ prohlašuje.

Když roku 1827 zemře na horečky a zápal plic, zbude po něm asi 10 000 florinů (zlatá mince používaná v letech 1754–1892 na území rakouské monarchie, za uvedenou částku by se na počátku 19. století daly postavit tři vesnické kostely).