Štíhlé dívčí ruce zoufale mávají nad hladinou. Bloňďatá hlava se každou chvíli vynoří z vln Dunaje. Mladá dívka tu zápasí o život. Snad by se jí i podařilo udržet se nad vodou a nadechnout se nebýt jejího kata, který ji bidlem strká zpátky pod hladinu.

Po chvíli už se světlovlasá hlava nevynoří a navždy zmizí ve vlnách řeky…

Krásná blondýnka Anežka Bernauerová (kolem r. 1410–1435) přináší lázeňským hostům vědra s horkou vodou a obratně je vlévá do vany. Sotva se vykoupou, už je tu s měkkými a čistými ručníky. Jakoby předem vytušila každé jejich přání.

Muži na ní mohou doslova oči nechat. Dívka s postavou jako proutek pomáhá po matčině smrti svému otci Kašparu Bernauerovi v provozování lázní. Aušpurský lazebník věnuje půvabné dceři nezvykle mnoho pozornosti.

Dokonce ji naučí číst a psát, což je u žen v tehdejší době naprosto neobvyklé. Přesto dívka nepoutá zájem okolí svými znalostmi, ale hlavně krásou.

Přeskočí jiskra

Jednoho únorového dne během masopustu roku 1428 se ve městě koná tradiční turnaj. Kdo má ruce a nohy, spěchá na vyhrazené prostranství a obyvatelé se těší na velkolepou podívanou. Přijíždí samozřejmě i spousta vzácných hostů včetně Albrechta III. Bavorského (1401–1460), syna vládnoucího vévody Arnošta (1373–1438). A právě tehdy přeskočí jiskra. Mladý Albrecht zřejmě zavítá i do Bernauerových lázní. Krása místní lazebnice mu pravděpodobně neujde.

„Tu dívku musím mít,“ rozhodne se zřejmě a Anežka se záhy stane součástí jeho dvora a pravděpodobně si vezme ji tajně za ženu. Albrechtův otec Arnošt jejich vztah odsuzuje a v urozených kruzích se stávají terčem pomluv.

Nerovným sňatkem je ohroženo následnictví. Arnošt se rozhodne nenáviděné snaše pomstít.

Soud za černé umění

Arnošt požádá Jindřicha XVI. (1386–1450) z Landshutu, aby pozval jeho syna Albrechta na lov jelenů. Všechno klape podle plánu. Mladý vévoda nabídku svého bratrance ochotně přijímá. Netuší žádnou zradu.

Naopak se těší, kolik zvěře úspěšně skolí. Anežka se ocitá na Straubingu zcela osamělá… Krátce poté, co 12. října 1435 Albrecht odjíždí na lov, se do Anežčiných komnat dožaduje vstupu poselstvo vévody Arnošta.

Stráže váhají, zda je vpustit, ale vévodovi vyslanci jsou odhodlaní dostat se tam stůj co stůj. Použijí násilí. Vyděšenou Anežku zajmou a soudí ji před tribunálem, podle kterého „ svým černým uměním a kouzelnými nápoji obloudila smysly mladého vévody“. Žena čelí obvinění z čarodějnictví hrdě a se vztyčenou hlavou. Tuší ovšem, že to nedopadne dobře. Zastání nenajde nikde. Kolem dokola jsou samí nepřátelé. Vynesený rozsudek říká: utopit shozením z mostu do Dunaje.

Bez šance na přežití

Spiklenci na nic nečekají a jdou rozsudek okamžitě vykonat. „Proud ji unáší, ona se vrací na břeh a prosí o smilování. Kat ji přiváže za vlasy k tyči a ponoří ji do vody, až z ní unikne život,“ líčí dobová kronika.

Dnešní historikové ale považují za pravděpodobnější druhou variantu Aněžčiny smrti. Podle ní ubohou ženu katovi pacholci na Arnoštův příkaz zašili do hrubého pytle. Vak se zmítající se dívkou potom u Straubingu hodili z mostu do Dunaje.

Samo sebou, že Anežka, uvězněná v pytli, neměla žádnou šanci se zachránit.

Válka na spadnutí

Bavorský kronikář Veit Arnpeck (asi 1440–asi 1505) vypráví: „Vévoda Arnošt nechal ve Straubingu utopit Agnes Pernawerinovou, dceru jednoho holiče, překrásnou ženu, protože si vzala jeho syna Albrechta za manžela a nechtěla toho odvolat…“ Sotva se Albrecht vrátí z lovu a dozví se, co strašného se mezitím stalo, rozzuří se.

„Přísahám otci tu nejkrutější pomstu,“ běsní. Neváhá a hned kolem sebe soustředí družinu svých věrných. O pomoc požádá Ludvíka Vousatého, otcova úhlavního rivala. Společně vyrážejí do Dolnobavorska-Landshutska, kde plení jako zběsilí.

K občanské válce mezi Bavory zbývá už jenom krůček… Vyjednavačům se nakonec ale podaří dovést znesvářené strany ke smíru. Zásluhu na tom má hlavně římský císař Zikmund Lucemburský (1368–1437), který nestojí o konflikty mezi bavorskými vladaři.