Už v roce 1203 slíbí Filip Švábský ruku své prvorozené dcery Beatrix (podle některých pramenů ale šlo o druhorozenou Kunhutu) slíbil bavorskému falckraběti Otovi VIII. odměnou za to, že vlivný Wittelsbach bude v zápase o římskou korunu stát na jeho straně.

Později, roku 1207, si však Filip Švábský (1177‒1208) všechno rozmyslí a dceřino zasnoubení zruší.

Postaví se také proti Otovu (asi 1180‒1209) sňatku s Gertrudou (asi 1200–1268), dcerou Hedviky Meranské (1174‒1243) a vratislavského a opolského knížete Jindřicha I. Bradatého (1165/1170‒1238) z rodu Piastovců „Nemá silný charakter a je krutý,“ rozhlašuje údajně Filip o nápadníkovi.

Daleko pravděpodobnějším důvodem je však fakt, že nechce, aby Ota sňatkem posílil svůj vliv na mapě střední Evropy. Filip přesvědčí vévodu Jindřicha, aby svoji dceru Otovi zkrátka nedával. „Zabránil mému štěstí,“ viní římského krále zhrzený Wittelsbach.

„Pomstím se mu,“ zatne výbušný falckrabě ruce v pěst a v hlavě už mu zraje plán, který brzy uskuteční…

Odmítá se veselit

Říšská knížata se v červnu 1208 sjíždějí na sněm do Bamberku. Jednání jsou 21. června 1208 v plném proudu, vína i vybraných lahůdek je dostatek.

Aby ne, vždyť kromě politických debat se tu slaví i sňatek Filipovy neteře Beatrix II. Burgundské (1193‒1231) s Otou VII. z Andechsu (†1234). Na vznětlivého Wittelsbacha poslední události působí už příliš silně.

Vždyť nebýt Filipových intrik, sám by mohl slavit veselku. Rozhodne se, že právě tento okamžik, kdy se všichni radují, tančí a zapíjejí manželské štěstí páru, bude tou správnou chvílí na spáchání kruté pomsty.

Zkazí jim to veselí, jako oni jemu zničili budoucnost, a tak se slovy dobových kronikářů stane něco „u Němců dosud neslýchaného“.

Krvavá siesta

Všichni se po dobrém obědě v biskupském paláci odebírají k polední siestě. Do Filipových komnat se hrne bavorský Ota z Wittelsbachu. Nikomu to nepřijde nijak divné, falckrabě je přece jedním ze svatebních a sněmovních hostů.

Pod šaty ale skrývá dýku a nemá dobré úmysly. Vniká do pokoje, kde odpočívá Filip. Než se stráže vzpamatují, přiskočí ke králi a jedním seknutím mu přetne krční tepnu. Krev vystříkne jako gejzír a každá pomoc už je zbytečná.

Během chvilky Filip Švábský vykrvácí. V nastalém zmatku, než kdokoli stihne cokoli podniknout, Wittelsbach prchá. Přemysl Otakar I. přihlíží hrůznému divadlu. S ostatními se ještě pokouší pachatele pronásledovat, ovšem bezvýsledně.

Příslušníci rodu Andechsů, kteří se rovněž účastní svatebního veselí, jsou křivě obviněni, že věděli o plánech vraždy. Jeden z nich – Jindřich – raději utíká do Svaté země, biskup Ekbert (†1237) zase ke své sestře na uherský dvůr.

Logická volba

Ironií osudu je, že Štauf, který se musel o říšskou korunu utkat se svým rivalem z řad Welfů, neumírá na bojišti ani rukou soka nebo nájemného vraha z jeho tábora, ale kvůli obyčejné odporné osobní mstě za zpackané námluvy.

Mrtvý král je pohřben v bamberské katedrále. Říšská knížata se opět ocitají v nejistotě, co bude dál. „Bamberská vražda uvolnila stavidla rozvratu. V nastalém zmatku trpěla města a kláštery, útoky pánů směřovaly proti královskému zboží,“ píše Žemlička.

Favoritem volby nového krále se pak logicky stává Ota IV. Brunšvický. 8. září 1208 získává na sjezdu ve Würzburgu podporu Míšně a Durynska. Pro Přemysla Otakara I. to není zrovna příznivá změna. Dlouho váhá, jak se zachovat, než se znovu připojí k Otovu táboru.

Stoupenců Oty i tak rychle přibývá. Hlásí se k němu také ti, kteří donedávna stáli za Štaufy. Říšský maršálek Jindřich z Kalden (před r. 1175‒po r. 1214) předává Otovi říšské insignie.

Koncem září 1208 dochází k volbě a Ota má svůj římskoněmecký trůn tentokrát jistý.

Pomstí svého pána

Dohnat Filipova vraha se podaří až po téměř roce, i když se o to snaží sám Ota IV. Brunšvický. „Jsem nevinný,“ zdůrazňuje a odmítá jakékoli podezření, že by měl v likvidaci svého soka prsty.

Zločince nakonec dostihne říšský maršálek Jindřich z Kalden v březnu 1209 ve vsi Oberndorf na Dunaji. Wittelsbach se tam skrývá v sýpce. Jindřich pomstí svého mrtvého panovníka a usekne vrahovi hlavu, kterou vhodí do řeky. Bezhlavé tělo skončí v sudu.

Ostatky Oty z rodu Wittelsbachů jsou pak pohřbeny až o osm let později v augustiniánském klášteře Indersdorfu. Zdejší mniši je prý ukradnou a po křesťansku uloží do hlíny, aby se i duše vraha dočkala pokoje.