Zurčení vody a větší koncentrace lidí napovídá, že se blížíme k něčemu velkému. Jen co vyjdeme z křivolakých uliček, úžasem vydechneme. Běloskvoucí fontána vypadá v ponurém Římě jako zapadaná sněhem. Tísní se u ní stovky turistů a na šramot samozřejmě dohlíží policie!
Tisíce eur na dně
Co: Fontána di Trevi
Kde: Řím, Itálie
Turistům prosluněného Říma přijde na mysl, že tu stojí už z dob Julia Caesara (100-44 př. n. l.). Zdání klame, Fontána di Trevi spatří světlo světa až v polovině 18. století!
Nápad z papežské hlavy
Turistický tahák dostává jméno na základě své polohy, najdeme ho totiž na křižovatce tří ulic. Na místě původně stojí nenápadná kašna, jež platí za konečný bod jednoho z římských akvaduktů.
„Chtělo by to něco monumentálního,“ brebentí si pro sebe papež Urban VIII. (1568-1644) během roku 1629. A za tímto účelem osloví italského architekta Giana Lorenza Berniniho (1598-1680).
Do realizace jim hodí vidle zubatá, která si papeže odnese na věčnost. Rukavici ale zvedá téměř o sto let později Klement XII. (1652-1740). Společně s Nicolou Salvim (1697-1751) poupraví Berniniho plány a dají se do práce.
Od roku 1732 roste v srdci Říma fontána, jež svou velkolepostí odkazuje na antiku. Stavba trvá úctyhodných třicet let, nejvíce času zaberou samozřejmě sochy římských bohů.
Slavnostního otevření se nedočká Svatý otec, a tak se ceremonie účastní Klement XIII. (1693-1769). K fontáně od té doby proudí davy lidí a hází do ní mince. Podle klepů musí člověk házet pravou rukou přes levé rameno!
Za jediný den končí na dně římské památky na 3000 eur (asi 75 tisíc korun)! Peníze jsou věnovány charitě, ten, kdo by se chtěl financí zmocnit, tvrdě narazí. Na šrumec u téměř 26 metrů vysoké stavby totiž dohlíží policie.
Válečná pauzička
Co: Fontána Montjuïc
Kdo: Barcelona, Španělsko
Katalánský vodní klenot si vyslouží přízvisko magický. Díky světelným efektům od něj nemohou turisté spustit oči. Fontána má temnou minulost, protože více než 15 let je mimo provoz!
Prostě to stihněte
Musíme se za ní vyškrábat na stejnojmenný kopec. Myšlenky na fontánu se objeví hned po první světové válce. V roce 1922 bere tužku do ruky inženýr Carles Buïgas (1898-1979). Pro své dílo však nemá vhodné místo.
Problematiku vyřeší španělský diktátor Primo de Rivera (1870-1930). Na Montjuïcu stojí čtyři iónské sloupy, které symbolizují nezávislost Katalánska. Politik je nechá strhnout a prostranství je volné.
„To nemůžeme stihnout,“ protestuje v roce 1928 Buïgas. Úřady mu dávají šibeniční termín, fontána má zkrášlit Mezinárodní výstavu, jež se koná v Barceloně od května 1929. Na staveništi dře 3000 lidí a všechno zvládnou.
Do provozu následně uvádí 3620 trysek, jež za jedinou sekundu vyprodukují 2600 litrů. Fontána však nevydrží v provozu moc dlouho, stává se obětí občanské války. Opuštěná a rozbitá přečká do poloviny 50. let, než je k ní znovu přizván Buïgas.
A od té chvíle šlape jako hodinky a obyvatelé katalánské metropole si to už bez ní neumí představit. Její světlovodní show hraje důležitou roli třeba během olympijských her v roce 1992, které se konají právě v Barceloně!
Tak trochu jiná fontána
Co: Jet d´Eau
Kdo: Ženeva, Švýcarsko
Na přehnanou parádu zapomeňte, zástupce ze Ženevy spíše připomíná proud vody, který značí přibližující se velrybu!
Mráz? Mimo provoz!
Na úvod se hodí záplava čísel, protože voda míří do vzduchu dvou set kilometrovou rychlostí. Vrchol zvláštní fontány se nachází ve 140 metrech. A aby toho nebylo málo, za jedinou sekundu profičí tryskou 500 litrů vody.
Historie „velrybí“ památky sahá až do roku 1886, kdy má praktickou funkci. Slouží totiž jako pojistný ventil pro síť hydraulické energie. Tehdy dosahuje pouze třiceti metrů, i tak místní ohromí.
V roce 1951 se přestěhuje na aktuální místo, kde fontánu pohání dvě výkonná čerpadla. Svérázný Jet d´Eau je v provozu po celý rok, výjimkou jsou třeskuté zimy a dny, kdy fučí velký vítr.
A zajímavost na závěr – prýštění vody je prý vidět i z letadla, které se nachází v desetikilometrové výšce!
