„Nemůžeme snít o tom, že bychom britskou flotilu mohli porazit v bitvě. Naše jediná možnost spočívá v útocích na nepřátelské obchodní trasy, k čemuž jsou nejúčinnější zbraní naše ponorky,“ prohlašuje okamžitě po zahájení druhé světové války vrchní velitel říšského námořnictva admirál Erich Raeder.

Jeho podřízený, tehdy ještě kontraadmirál Karl Dönitz (1891–1980), následně přichází s taktikou „vlčích smeček“. Jakmile jedna ponorka zaznamená nepřátelský konvoj, svolá ostatní a společně, nejlépe pod rouškou noci, zaútočí. Adolf Hitler (1889–1945) je nadšený. To je ale asi tak všechno. Nadále ponorkám a jejich významu nevěnuje větší pozornost. Soustředí se plně na pozemní operace…

Velitelův sen

V důsledku toho Němci sice plánují každý měsíc spustit do moře 23 nových ponorek, ale realita je jiná. Dönitz může být rád, když mu do flotily za měsíc přibudou dva nové stroje. „S 300 ponorkami by bylo možné měsíčně potopit lodě o výtlaku 700 000 tun, což by Velkou Británii srazilo na kolena,“ sní. V roce 1939 má však Německo k dispozici „jen“ 56 podmořských strojů. Dönitz je ovšem muž, který dokáže zázraky.

Jen od září 1939 do května 1940 se jeho ponorkám, byť zastaralým, daří potopit lodě o celkovém výtlaku 900 000 tun. To je ale na zhroucení britské ekonomiky málo. Od června do listopadu 1940 to tak už je 1 600 000 tun. Čísel, po nichž Dönitz touží, začínají německé ponorky dosahovat až v červnu 1942, a to především díky výraznému přičinění Američanů. Ti totiž dlouho odmítali proti nepřátelským ponorkám zaujmout rázné řešení. Jejich lodi neplují v konvojích, a tak se pro německé podmořské vlky stávají snadnou kořistí.

Britové objevují brambory

Měsíčně jdou ke dnu plavidla o výtlaku 700 000 tun. Britské ostrovy konečně pocítí nedostatek zejména obilí, které se dováží z Kanady. Místo chleba se Angličané učí jíst brambory. Na ostrovech se brzy nedostává ani masa. Britové začínají nebezpečně reptat proti válce. „To byla jediná chvíle, kdy jsem se Německa za války opravdu bál,“ přizná po skončení konfliktu premiér Winston Churchill (1874–1965) s odkazem na ponorkovou blokádu britských ostrovů. Teprve nyní si účinnost podvodních strojů uvědomuje i Adolf Hitler a Karla Dönitze jmenuje vrchním velitelem říšského námořnictva místo Raedera (1876–1960). Produkce ponorek má být napříště podstatně vyšší. To už je ale pozdě…

Roosevelt organizuje lovce

„Atlantik za každou cenu vyčistíme,“ rozhoduje ve stejné době americký prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945), který si konečně připouští, jaké nebezpečí pro vývoj války číhá v hlubinách oceánu. Z volných lodí nechává sestavit skupiny „lovců ponorek“, které pátrají po nepříteli. Americké lodě už také cestují v konvojích, které jsou dobře chráněny. Spojenci dále zdokonalují sonar i systém pro vypouštění hloubkových náloží. Účinnými radary rovněž disponují letadla s dlouhým doletem, která nesou hloubkové bomby pro případný útok na ponorky.50 nacistických ponorek v květnu 1943 číhá na spojenecký konvoj ONS-5. Sice se jim podaří potopit zhruba třetinu jeho plavidel, ale Němci při akci přicházejí o šest ponorek, další tři jsou poškozeny. To se z jejich pohledu rovná katastrofě. „Po tomto fiasku jsem si uvědomil, že Německo bitvu o Atlantik prohrálo,“ vzpomíná Dönitz. Na počátku roku 1944 už Němci dokážou potopit jen tři nákladní lodě při ztrátě 37 ponorek. K jejich likvidaci přispívá i rozluštění kódu Enigmy.