Poloha 2300 metrů nad mořem vynáší gruzínské Ušguli titul nejvýše položené evropské vesnice. Středověký ráz ji dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. To, co tu světu bere dech, jsou kamenné věže, stovky nevídaných věžních domů. Každý z nich je malou rodovou pevností.
Pokud by věžní domy, budované většinou od 9. do 13. století, byly jedinou přežívající stopou po dávných obyvatelích, bylo by to samo o sobě úchvatné. Kamenné věže jsou ovšem pouze tou nejviditelnější stopou po obdivuhodné kultuře místních obyvatel – Svanů.
Díky vysoké nadmořské výšce a izolaci v horách žijí Svanové i jejich pevné rodové tradice napříč staletími dodnes. V popředí všeho je klan, rodina, mužská síla, zpěv, truchlení, ale také hájení rodinné cti či krevní msta.
Kavkaz kam dohlédneš
Většinu roku je toto místo zcela odříznuté od okolního světa.
Zatímco v létě se na okolních stráních pasou krávy a polodivocí koně, turisté se dojímají nad malebnou krajinou a ti odvážnější vyrážejí vyzbrojeni lany, mačkami a cepíny na horské treky po neustále mizejících horských cestách. Zima je tu neúprosná.
Sníh zakrývá vše, i přístupovou cestu, zhruba polovinu roku. Domovem Svanů je hornatý region Horní Svanetie. Nejatraktivnějším místem pro turisty je Ušguli – skupina čtyř vesnic v údolí řeky Inguri.
Ukrývá se pod dvanáctikilometrovým masivem nejvyšší gruzínské hory Šchara (5201 m n. m.). V roce 1993 byla Ušguli zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO (Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu).
Důvodem je právě nejlépe dochovaný komplex rodových věží v celé Svanetii. Velmi specifický styl života a kulturu si tu zachovali právě díky zdejší odlehlosti a nedostupnosti.
Odříznuti od světa, spojeni s přírodou
Ve Zhibiani, Chvibiani, Chazhashi a Murqmeli – čtyřech vesničkách tvořících Ušguli – dnes žije kolem 200 obyvatel. Mladí odcházejí do údolí, kde jsou města. Stále se tu totiž žije v souladu s okolní přírodou a jejími cykly.
Jen pár měsíců je čas na to připravit dřevo a jídlo na zbývající drsnou část roku, kdy spojení se světem uzavře sníh a život se zpomalí.
Unikátní odpovědí na to, jak v drsných podmínkách přežít, uskladnit vše potřebné a odolat případným nájezdníkům a možná i pomstychtivým příslušníkům sousedního klanu, jsou právě kamenné věže a celé věžové domy, symbol Horní Svanetie.
Základem přežití jsou bezpečí, teplo a jídlo
Nikde jinde na světě je nenajdeme. Obvykle mají čtvercový půdorys se základnou dlouhou kolem pěti metrů. Postupně se zužující kamenné stěny se šplhají až do výšky 25 metrů.
Výška věže prý vypovídala o postavení rodiny v rámci komunity i o mužnosti majitelů domu. Právě mužská síla byla, a pro tradiční život v těchto podmínkách dodnes je, základem přežití.
Věže stojí buď osamoceně, například v blízkosti cest, nebo jsou součástí obytných domů. V případě blížících se nájezdníků se do nich nastěhovaly celé vesnice i s dobytkem. Zásoby potravin a píce už tu většinou byly.
Dalo se v nich vydržet dost dlouho na to, aby nájezdníci zase odtáhli pryč. Třeba s příchodem zimy. Některé věže mají tři, jiné až pět pater. Kamenné zdi se postupně zužují, a zužuje se tak i profil věže.
Ta nejvyšší patra byla používána výhradně k obraně, po jejich obvodu jsou dokonce střílny, jaké známe ze středověkých hradů. Hladké věže byly prakticky nedobytné.
Vylézt po nich nahoru nešlo, zapálit je také nebylo možné a vylomit vchodové kovové dveře by vyžadovalo obrovskou sílu a hromadu času.
S dobytkem v jedné místnosti
Bydlet s hospodářskými zvířaty v jedné místnosti? Zní to divně, ale mělo to své praktické důvody. Každý organismus vydává teplo, a vyhřívá tak prostor kolem sebe. Přesně tohle využívali Svanové během zimy v přízemí domů, připojených ke kamenným věžím.
Domy měly obvykle rozlohu mezi 80 a 130 metry čtverečními. Přízemí, nazývané machub, sloužilo k ubytování zvířat i lidí v zimě. Tvoří je jeden veliký sál s krbem, přičemž prostor pro lidi a zvířata odděluje dřevěná příčka s výjimečně zpracovaným zdobením.
K letnímu bydlení sloužilo druhé patro, nazývané darbazi. Zde se také mimo jiného skladovalo seno pro zvířata, které v zimě sloužilo jako skvělá izolace a při krmení se házelo zvířatům dolů. Patra v domě i ve věži jsou propojená dřevěnými žebříky.
Vše bylo důmyslně promyšlené a generacím zdejších obyvatel sloužilo více než 1000 let!
Poplašný systém i trezor kulturního dědictví
Vedle obytné, ochranné a uskladňovací funkce sloužily tyto věže i jako poplašný systém. Když se blížilo nebezpečí, na hlavní věži vzplál oheň. Přidávaly se další, až byla celá rokle připravena k obraně a boji.
A v historii celé Gruzie sehrály tyhle nedobytné pevnůstky ještě jednu velmi důležitou roli – zdejší kostely a věže se staly úkrytem pro ikony, šperky a staré rukopisy. Ty sem v dobách nebezpečí putovaly z gruzínské nížiny.
Svanetie se tak stala sejfem rané gruzínské kultury. Pro Svany byla tato jejich role velmi důležitá. Zloději ikon hrozilo vykázání z vesnice, ještě horším trestem však bylo prokletí božstvy.
Neporazitelné Svany poráží moderní doba
Něco je tu ale špatně. To, co přes 1000 let fungovalo a přežilo nájezdy Peršanů, Mongolů, osmanských Turků i svéhlavé zacházení Sovětů, vládnoucích regionu od poloviny 19. století, zřejmě nepřežije příchod moderní doby.
Tento kousek země, schovaný mezi soutěsky Kavkazu, ztrácí svoji sílu – své obyvatele. Mladí odcházejí do měst, a jazyk Svanů – svanština – vymírá.
Zdá se tak, že izolace, která tuto oblast a obyvatele více než 1000 let formovala a mimochodem tak vytvořila její historickou hodnotu, byla poražena moderní dobou – novodobými způsoby cestování, turismem a komunikačními technologiemi.
