Ponořte se do duchovního světa Inků, plného víry v reinkarnaci, nadpřirozené síly a božský původ panovníka. Odhalte tajemství jejich léčitelství, které se pohybovalo na pomezí magie a pozoruhodných chirurgických zákroků.

Proč věřili v dětské oběti a jakou roli hrála koka v jejich každodenním i náboženském životě?

Do léčitele musel udeřit blesk Inkové věřili v reinkarnaci, smrt pro ně byl přechodem do dalšího světa, proto se těla mrtvých nesměla spalovat. Těla mrtvých inckých panovníků se ani nepohřbívala, ale uchovávala se, aby byla dále uctívána, jakoby by byla živá.

Obyvatelé Incké říše rovněž věřili v nadpřirozené síly. Neúrodu či nemoc přisuzovali kouzlům či spáchaným hříchům. Léčitel proto zpravidla býval i šamanem a knězem. Často se jimi stávali ti, do kterých udeřil blesk, díky čemuž byli považováni za bohem vyvolené.

K běžným občanům byl povolán hampi-kamaiok, doslova „opatrovatel léků“ čili léčitel.

Víra v magii a léčba zaříkáváním Ten nejprve postiženému aplikoval dávidlo či projímadlo, aby poté přistoupil k zaříkávání a masírování jeho těla, na jehož konci „vyňal“ z těla nemocného kamínek či jehlu, čímž odstranil „příčinu nemoci“.

Až poté předepsal nějaký lék. Zpověď měla nemocnému rovněž ulevit. Funkci zpovědníka zastávali speciální kněží, označovaní jako ichuri, kteří byli vázáni zpovědním tajemstvím, za jehož porušení jim hrozila smrt.

Diagnostika nemocí prostřednictvím morčete Oblíbená byla rovněž léčba pomocí morčat, která byla mnohem větší, než jak je známe my. Při vyšetřování pacienta léčitel třel morče o tělo nemocného, aby ho v jednom okamžiku nepozorovaně zadusil.

Tím mělo dojít k odstranění nemoci z lidského těla. Poté šaman rozřízl tělo mrtvého zvířete, aby prostudoval jeho vnitřnosti. Na základě toho zjistil, ve kterém orgánu se u člověka nemoc ukrývala.

Za nemoc panovníka mohli hříchy poddaných Pokud onemocněl panovník, byli za to odpovědní jeho poddaní. Inka, jakožto ztělesnění boha Slunce na zemi, se totiž sám hříchu, za který byla nemoc trestem, dopustit nemohl.

Nikdo si nemohl být jist, že ho za to nestihne trest smrti. Navíc kvůli nemoci panovníka mohlo být oslabeno samotné Slunce, kterého byl Inka pozemským ztělesněním, což by pro říši znamenalo katastrofu v podobě špatné úrody. Proto se přistupovalo k modlitbám a obětování bohům.

Dětské oběti bohům Jako obětiny zpravidla sloužila morčata, lamy, kukuřice i chicha, stejně jako lístky koky.

V případě velké nepřízně osudu, nebo během či po uplynutí důležitých událostí, jako je korunovace nebo úmrtí panovníka, však Inkové přistupovali i k obětování lidí.

Šlo výhradně o dětské oběti, kdy děti z urozených rodin byly omámeny drogami, udušeny a pohřbeny na posvátných místech. Předtím o ně však bylo delší dobu dobře pečováno.

Když onemocněla panovníkova manželka, byla zapuzena a on si ze svých milenek vybral další manželku.

Opravdoví znalci léčivých rostlin K léčení využívali léčitelé své znalosti o bylinách, znali malárii i žlutou zimnici, které léčili rostlinou obsahující chinin. Věděli o halucinogenních účincích posvátného kaktusu zvaného San Pedro.

Další rostliny využívali jako dávidla, jiné k ošetřování očí stižených sněžnou slepotou, zánětem končícím oslepnutím, v horských oblastech And. Poradit si uměli i s průjmem či nemocemi dýchacích cest.

Opravdovými mistry však byli Inkové v oblasti chirurgie, uměli provádět tak zvané trepanace, otvory do lebky, které měly snížit nitrolební tlak v případě zranění.

Inkové byli nejen mistři v léčitelství a chirurgii, ale také v umění využívat přírodní zdroje k léčení. Jejich znalosti o bylinách a jejich účincích byly obdivuhodné a dodnes jsou předmětem zájmu vědců.

Incká říše byla civilizací, která dokázala spojit víru v nadpřirozené síly s praktickými lékařskými postupy, což jim umožnilo přežít v náročných podmínkách And.