Svatebčané se nedočkavě vhrnou rukama na plné mísy jídla. Štíhlá nevěsta, která se u svatební tabule doslova ztrácí mezi dobrotami, se ale chová zdrženlivě. Rukama se ničeho ani nedotkne. Cosi vybalí z drahé vyšívané látky. Malý zlatý dvojzubec. Uzobává s ním drobné kousky.
Hosté na ni zírají s otevřenými ústy. „Satanův nástroj. To nevěstí nic dobrého. Určitě to přinese smrt,“ šeptají si vyděšeně. Římský císař Ota II. (955‒983) si roku 972 bere v Římě byzantskou princeznu Theofano (960‒991).
Dívka si s sebou do své nové vlasti přiváží i svoji osobní zlatou vidličku. Sklízí za to jenom odsouzení hostů. „Zahrává si čertem a jednoho dne na to doplatí,“ pomlouvají mladou ženu. Theofano v rozpacích zrudne. Vždyť se přece ničeho zlého nedopustila!
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
„V mé vlasti tak lidé jedí běžně,“ namítá kritikům natruc. Archeologické nálezy opravdu potvrzují, že v Byzanci používají vidličku jako osobní pomůcku k jídlu už od 4. století.
![Když si císař Otta II. bere princeznu Theofano, ta si ve své osobní výbavě přináši i vidličku.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2019/01/Otto_II_HRR_and_his_wife.jpg)
Přichází spravedlivý trest
„Vidlička jako nástroj při stolování má zřejmě původ v Orientu“ míní současný český historik Vlastimil Vondruška. Původní velké dvojzubce, používané hlavně při vaření třeba na napichování mas. se postupně zmenšují.
Přestože na Blízkém východě patří v 10. století mezi naprosto běžnou výbavu jídelny, Italové tenhle ďáblův nástroj nechtějí přijmout na milost.
Když pak císařovna ve věku pouhých 31 let onemocní a zakrátko umírá, někteří její smrt přisuzují právě používání vidličky. „Potrestal ji Bůh,“ pokyvují vševědoucně hlavou.
![Theofano umírá mladá a někteřá to přisuzují tomu, že při jídle používá neobvyklý nástroj.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2019/01/Theophanu.jpg)
Zlatníci mají práci
Velmi podobný příběh se odehrává také v Itálii jenom o pár let později. Benátská kronika roku 995 líčí průběh svatby benátského dóžete Pietra II. Orseola (975‒1009) s byzantskou princeznou Archillou.
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Mladičká Archilla si prý na svatební hostině vytáhne nejenom svoji zlatou lžíci, ale i zlatý dvojzubec. Opatrně s ním napichuje kousky masa a vkládá si je do úst. Svatebčané tím doslova vyděsí. Někteří se dokonce pokřižují a raději prchnou od stolu. Dvořanky ale šikovná věcička zaujme.
![Také benátský dóže Pietro III. Orseolo so bere byzantskou princeznu, která umí používat vidličku.](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2019/01/Bust_of_Pietro_Orseolo_II._Panteon_Veneto_Istituto_Veneto_di_Scienze_Lettere_ed_Arti-768x1024.jpg)
„Můžeme si ji vyzkoušet?“ ptají se zvědavě a berou dvojzubec opatrně do ruky. Brzy pochopí smysl téhle praktické pomůcky. Je to přece mnohem lepší než jíst rukama. Prsty zůstanou čisté a na nákladných dámských šatech se neobjevují mastné fleky.
„Chceme také takovou,“ prohlašují vznešené Benátčanky a místní zlatníky zasypou objednávkami na nástroj. Vidlička se stane velkým hitem.
![Vidlička se stane součástí jídelního náčiní až později. Dlouho je považována za nástroj samotných pekelníků,](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2019/01/2017-05-31-18-50-29-900x600-768x512.jpg)
Urážka samotného boha
Italští katolíci se novince zuby nehty brání. Proč? Je to prý ďábelský vynález. Nápadně připomíná satanovy vidle. „Bůh ve své moudrosti poskytl člověku přírodní vidlice – prsty.
Proto je urážkou boha nahrazovat je při jídle kovovými,“ zlobí se dokonce mnich Petr Damián (1007‒1072). Nakonec se v Itálii vidlička ujme až během renesance, používá se na napichování ovoce nebo špaget.
Její praktickou funkci ocení Kateřina Medicejská (1519‒1589) a otevře jí cestu Evropy. Jako manželka francouzského krále Jindřicha II. (1519‒1559) ji propaguje na francouzském dvoře. Kolem roku 1630 už je běžná v bohatých francouzských šlechtických rodinách.