Na šlechtických dvorech probíhají každodenní rituály v době renesance jinak než v chudých chalupách. Poddaní vstávají se svítáním, šlechta později.
Pokud jde o stolování, běžně si šlechta vystačí s vlastními zdroji, služebnictvem, kuchaři, nádobím i příbory a ubrusy. Zásoby potravin je ale potřeba zajistit předem. Všední den od svátku se liší počtem chodů.
„Nosili jim masa rozličná, zvěřinu, bify (pečené hovězí), křepelky a ptáky drobné, na konec se dávala ovesná, nebo jiná kaše,…na konec se dávaly perníky nebo jiné zákusky, konfety, ovoce.
Z velkých hubatek, konvic a džbánů nalévali víno a ovocné šťávy…,“ líčí český historik August Sedláček (1843–1926) průběh šlechtického stolování v 16. století.
Zatímco ještě o století dřívě je více chodů kritizováno jako zbytečné obžerství, renesance tahle pravidla mění. Například 12 chodů není výjimkou. Když se sejde větší nebo náročnější společnost, neváhají si šlechtici různé věci půjčovat od ostatních.
Na svatbu Kateřiny z Hradce s Ladislavem Berkou z Dubé, která se koná na Jindřichově Hradci, si stříbrné nádobí na hostinu si půjčují od Petra Voka z Rožmberka.
