Italský dobrodruh Charles Ponzi zkouší štěstí v Americe, kde se roku 1907 stává zaměstnancem banky Zarossi. Zaujme ho tady systém Robbing Peter to pay Paul (Okraď Petra a zaplať Paulovi). Pro jeho pozdější podnikání neocenitelná škola…

Banka ale zažívá finanční problémy a její majitel mizí s penězi do Mexika. Charles Ponzi (1882–1949) využívá situace a vypíše si šek na 423 dolarů a obratně na něj padělá jeho podpis. Užije si pár dní luxusního životního stylu, ale ruka zákona na něj dosáhne a vykoleduje si tři roky vězení.

Po propuštění bere příležitostnou práci.

Slibuje 400procentní zisk

Jeho život změní až setkání s mladou ženou Rose Marií Gneccovou, kterou si bere za manželku. Chvilku pracuje v kanceláři u tchána, což ho v roce 1919 inspiruje k založení vlastní obchodní společnost, která mu ale moc nevydělává.

Příležitost k zisku mu přihraje náhoda. Jeho oko padne na obálku s nabídkou předplatného španělského časopisu a také International Reply Cupon, který se může poslat z jedné země do druhé a slouží k bezplatné odpovědi, nebo je možné ho vyměnit za známky.

Ponzi vycítí příležitost k zisku. „V každé zemi je cena IRC kuponu jiná, a to už by mohlo přinést pořádný balík,“ prohlásí. Uvědomuje si ale, že aby mohl kupony nakoupit ve velkém, chybí mu kapitál. „Musím sehnat investory, kteří to zaplatí,“ honí se mu hlavou a spřádá plán.

Vezme tužku, papír a počítá, co mu to vynese. Pokud všechno klapne, může být zisk až neuvěřitelných 400 procent!

Zmate i policii

„Za pouhých 90 dní bude návratnost investice 50 procent,“ líčí sugestivně svým přátelům. Někteří se nechají nalákat na dobrý obchod, další mu prostě chtějí dát šanci. Když po uplynutí lhůty dostanou zpátky svoje peníze včetně slíbeného zhodnocení, uvěří, že to funguje.

Jak to Ponzi dokáže? Jednoduše. Vzpomene si na systém Okraď Petra a zaplať Paulovi. Výnosy platí z vkladů dalších investorů, kteří přibývají později. Do jeho systému lidé jenom do června 1920 vrazí asi 2,5 milionu dolarů (dnes přes 30 milionů dolarů).

Bostonská policie se ale tak snadno ukolébat nedá. Na rozdíl od Ponziho investorů zná jeho minulost. Předvolá si ho na stanici. „Nemám co skrývat. Je to velice jednoduché. Vše je založeno na IRC kuponech,“ vysvětluje policistům ochotně Ponzi.

Přesvědčí je, že je všechno legální. Když odchází, někteří strážníci mu dokonce ochotně svěří svoje úspory.

Vysoudí odškodné

Podezření ale budí u pošťáků. „Proč všichni shánějí IRC kupony, když s nimi nikdo nechodí k nám na poštu, a když už je chce vyměnit, tak nechce peníze, ale známky?“ kroutí hlavou. Problém začíná zajímat i novináře.

Spočítají, že kdyby obraty z transakcí byly takové, jak Ponzi tvrdí, musel by skoupit minimálně celé evropské zásoby kuponů. Když ho bostonský vydavatel žaluje, že toho nemohl dosáhnout, reaguje žalobou za urážku na cti.

Spor vyhraje, a dokonce vysoudí odškodné. Ještě 24. července 1920 uveřejní The Boston Post příznivý článek o „Ponziho schématu“, principu podnikání takzvané pyramidy nebo letadla. Tehdy spekulant vydělává 250 000 dolarů denně.

Investigativec odhalí pravdu

Už o dva dny později je ale všechno jinak. Pošta oslovuje Clarence Barrona, novináře specializujícího se na finanční skandály. Ten prozkoumá Ponziho transakce a zjistí, že nabízí obrovské zhodnocení, ačkoli vůbec neinvestuje do své společnosti.

Zároveň spočítá, že na pokrytí jeho investic na Burze cenných papírů by bylo třeba, aby v oběhu bylo asi 160 milionů IRC kuponů, zatímco jich je sotva 27 000. Okamžitě vzniká panika, Ponzi nestíhá vyplácet klienty.

Praskne, že místo zisků má asi 7 milionový dluh. Věřitelé mají šanci získat maximálně 30 centů z jednoho investovaného dolaru. Je obviněn z podvodů a soud mu vyměří trest doživotí. Díky tomu, že uzná svoji vinu a spolupracuje, se nakonec jeho pobyt ve vězení smrskne na pouhých 5 let.