Přijeli verbíři. Kdo neutekl, musel narukovat. Přesně tak se v pohádkách vypráví o tom, jak králové získávali vojáky do své armády. Jejich vyvolené pro ně plakaly, protože se měli vrátit domů až po dlouhých letech.  Jak to s verbováním opravdu bylo?

U nás vznikla první stálá armáda v roce 1649. Tehdy císař Ferdinand III. (1608–1657) ponechává několik armádních pluků v trvalé službě. Muži do této armády vstupují dobrovolně, ale zavazují se k službě na doživotí.

V letech, kdy se neválčí, odcházejí na dlouhou dovolenou, která někdy trvá i roky.

Do války musí nejchudší

V roce 1781 zavádí císař Josef II. (1741–1790) vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy, šlechtu od ní osvobozuje. Místo verbování do armády se zavádějí odvody, které někdy probíhají i násilně.

Také nyní je služba doživotní a v době míru zůstávají vojáci na dovolené. Konec doživotní služby přichází v roce 1802. Vojáci pěchoty od té chvíle rukují na deset let, jezdectvo na 12 let, dělostřelectvo na 14 let.

Doba vojenské služby se roku 1845 zkracuje na osm let, ovšem stále dochází k odvodům.

Branná povinnost

Od roku 1868 v Rakousku-Uhersku začíná platit zákon zavádějící všeobecnou brannou povinnost týkající se mužů. Služba se jim ovšem zkracuje na pouhé tři roky, námořníkům na čtyři. Sedm let jsou pak evidováni jako zálohy a ještě další dva roky jako tzv.

zeměbrana. Odvody stále fungují i v roce 1912 – tehdy k nim dochází dvakrát ročně, ovšem základní vojenská služba už je jen dvouletá.