jedla hlavně chléb s cibulí a zapíjela to vodou. Díky tomu prý předčasně zestárla. Pražský biskup Jaromír zmlátil roku 1073 olomouckého biskupa Jana.

Proč? Prý proto, že si pochutnával na topince se sýrem, cibulí a kmínem. Prý to není střídmé jídlo!  Světské středověké hostiny bývaly sice velkolepé, ale kultura stolování vesměs nulová. Žádné talíře, jen společné misky, často uhnětené z chleba.

Po použití se buď snědly nebo hodily psům. Jídelníčkům vévodily sladké i slané kaše z obilí, pečené placky a chléb.

Maso na sladko

Nejstarší kuchařky dochované v českých zemích pocházejí ze 14. století. Na stolech venkovanů jsou téměř každý den moučné nebo masové kaše.

Naši předkové se asi inspirovali od starých Římanů, maso se totiž často upravuje originálně na sladký způsob, například Jelení játra v medu:

„Játra upečeme na roštu, nakrájíme na plátky a vložíme do svařeného medu, který jsme předtím okořenili hřebíčkem a tlučeným zázvorem.“ Med sloužil jako konzervační látka, pokrm bylo možné uchovat i několik týdnů.

Zvěřina ovšem byla málokdy, většinou se jedlo vepřové a hovězí. Rybníky se hemžily rybami, které se pekly s bylinkami. Šlo o typické jídlo postních dní, chytal se hlavně losos, úhoř a štika.

Objevuje se rýže

Knedlíky byly původně masové a překvapivě se pekly nebo smažily! Originální recept říká: „Maso telecie vzieti a zsekati drobně a žlútkov vaječných přičiniti a kořeně, což se zdá a petružele zelené.

Též také o skopových obvale v bielú múku, smažiš to na pánvi, v sádle nebo másle, učiniž na to kořenie sladké nebo ostré.“ V polovině 15. století se objevila rýže, která se drtila na mouku, ze které se pekly placky nebo dělaly kaše.

Jedly se i květiny, například ve formě bylinkového koláče: „Vezmi hrst levandule, rozmarýnu, šalvěje, majoránky a mangoldu a společně to nasekej.

Přidej šest vajec, cukr, skořici, hřebíček, hrozinky a růžovou vodu a nech to péct.“ Pestrý byl výběr sladkého pečiva: perník, koláče, oplatky a mazance.