Kuchař šlehá v nádobě olej s vejci. Došla mu smetana, a tak musel vzít za vděk tím, co je zrovna po ruce. Nejlépe se jako náhražka hodí právě olej. Jeho obavy, jestli bude společnosti večer chutnat, se ukážou zbytečné. Mlsné jazyky Francouzů nešetří uznáním.
Hned v prvním roce sedmileté války (1756–1763) slaví Francouzi vítězství nad Brity u Port Mahonu na Menorce, jednom z Baleárských ostrovů ve Středozemním moři. Britská vojska poráží francouzský vévoda Armand de Vignerot du Plessis de Richelieu (1696–1788), prasynovec slavného kardinála. „Přichystejte hostinu na oslavu vítězství,“ pokyne Richelieu šéfkuchaři v polním ležení. Ten má spoustu práce s přípravami, během nichž ovšem zjistí, že mu došla smetana.
Obstarat v polních podmínkách jinou není jednoduché. Původní plán ušlehat omáčku z vajec a smetany proto dostává trhliny. Co teď? „Musím vymyslet něco jiného, smetanu něčím nahradit,“ přemítá a přitom mu na poličce padne do oka lahev s olivovým olejem. Ušlehá ho se syrovými vejci do krému. Když večer představí svoji novinku na slavnostní tabuli, sklidí pochvalné výkřiky přítomných.
Požádal kuchaře o recept?
Jiné prameny vyprávějí celý příběh trochu jinak. Richelieu prý v noci po onom slavném vítězství nad Brity osaměle bloumá ulicemi Port Mahonu. Dostane hlad, a proto zamíří do jedné z menších prostých hospůdek. Kuchař mu nabídne maso a doplní ho omáčkou, jejíž chuť vévodu uchvátí. Na odchodu proto požádá o recept. Hostinský mu ho ochotně prozradí. Vévoda si odveze tajemství výroby omáčky s sebou do Francie.
Po návratu ho slavnostně vítá Jeanne-Antoinette Poisson, markýza de Pompadour (1721–1764), milenka francouzského krále Ludvíka XV. (1710–1774), která na Richelieovu adresu poznamená, že „jeho hvězda stoupá a nikdy nezhasne“. Zřejmě i ona brzy ochutná onu lahodnou omáčku. Vévoda ji totiž zcela jistě předá svým kuchařům a omáčka nazvaná podle místa svého vzniku – Mahonnaise – se poté šíří nejenom po Francii, ale i do celé Evropy.
