Když se rozhořela letecká bitva o Anglii, byl Londýn rád za každého letce, který byl schopen usednout do kokpitu a během letu nespadnout.
Do akce se tak konečně mohli dočkat zahraniční piloti a palubní střelci, kteří utekli ze svých okupovaných a podrobených vlastí. Jejich největší část pocházela z Polska a také z Československa.
Jedním z nich byl i Václav Robert Bozděch (1912–1980). Rodák z Plzeňska se nejprve vyučil strojním zámečníkem, ale ještě před začátkem války vstoupil do armády a stal se palubním střelcem. Československému vojsku však nebylo souzeno bojovat.
Nejdříve bylo přinuceno nacistům odstoupit svá pohraniční území a stát se loutkovým státem. Vše vyvrcholilo patnáctého března 1939, kdy české země okupovala německá armáda a nacisté zde vyhlásili takzvaný Protektorát.
Vojáci se i přesto nevzdali. Mnozí z nich vstoupili do podzemního odboje, jiní zvolili útěk a boj v zahraničí. To byl i Bozděchův případ.
Jako mnozí jiní i on emigroval nejdříve do Polska a po jeho porážce se přesunul do Francie. Zde krátce sloužil ve francouzském letectvu, avšak nezadržitelný postup wehrmachtu donutil ke kapitulaci i tehdejší francouzskou velmoc.
Pro Bozděcha však bylo francouzské intermezzo důležité. Ještě před pozemním útokem na Francii v červnu 1940 probíhala na západní frontě tzv. podivná válka.
Znepřátelené armády stály proti sobě zahrabané v pevnostech, občas na sebe vystřelily, tu a tam vyslaly nad území protivníka průzkumné letadlo. O mnoho víc se toho nedělo. Průzkumných letů se účastnil i Bozděch.
Koncem roku 1939 však německé dělostřelectvo jeho letadlo zaměřilo a poslalo k zemi.
Bozděch i pilot Pierre Duval vyvázli z poškozeného letadla živí, byť Duval se zraněním. Oba se ocitli mezi liniemi v zemi nikoho. Bozděch dotáhl Duvala k opuštěnému statku, kde na ně čekalo malé chlupaté překvapení.
Vyděšené štěně německého ovčáka. Němci však tušili, že někde poblíž jsou dva sestřelení letci. Bozděch si byl vědom, že kdyby jako Čech padl nacistům do rukou, nic pěkného by jej nečekalo.
A toto nebezpečí bylo ještě reálnější, když temnou oblohu prořízly světlice, které Němcům měly usnadnit pátrání. Bozděch i zraněný Duval raději hledali bezpečí v lese. Ze statku se však ozvalo kňučení. Oběma letcům bylo jasné, že štěně by je mohlo prozradit.
Po krátké debatě se shodli na tom, že bude nutné psa zastřelit. Duval zůstal v lese a Bozděch se vypravil zpět ke statku. Pohled štěněčích očí by však zacloumal i strojem Potez 633, na kterém Bozděch s Duvalem vykonávali své mise.
Zkrátka a jednoduše, ze zbraně žádný výstřel nevyšel. Bozděch vzal pejska pod bundu a vrátil se do lesa ke svému kamarádovi. Duval se zprvu divil, ale nakonec i on pochopil, že zabít to roztomilé štěně není tak jednoduché.
Navíc se na oba letce záhy usmálo štěstí, když je našli francouzští vojáci. Duval tak mohl být odeslán do nemocnice a Václav Bozděch zpět ke svým československým přátelům v jednotce. Psa si rozhodl ponechat a pojmenoval jej poněkud netradičně:
po bombardovacím letounu ANT-40. Takové jméno je však pro psa přece jen trochu nepraktické, takže bylo zkracováno na Antis.
I podivná válka však měla svůj konec. Přišel náhle a Francouze i Brity zcela zaskočil. 10. května 1940 wehrmacht překročil hranice Nizozemska, Lucemburska a Belgie a obchvatem mířil na Francii. 25. června bylo po všem.
Francie se vzdala a poníženě přijala podmínky kapitulace. To, co se během první světové války Němcům nepodařilo po dobu čtyř let, nyní zvládli za necelý měsíc a půl. Pro zahraniční vojáky existovala jediná možnost a to útěk do Velké Británie.
I Bozděch s Antisem se nalodili na plavidlo, které směřovalo na ostrovy. Německé ponorky však číhaly téměř všude a Bozděchova loď byla torpédována. Bozděcha a jeho čtyřnohého přítele z vod vytáhli italští námořníci.
Italové však byli spojenci Němců, takže z Bozděcha se stal válečný zajatec. Ne však na dlouho. Druhý den Britové zaútočili na italské námořnictvo a zajaté vojáky osvobodili. Objevil se však problém.
Zvířata měla zákaz vstupu na palubu lodi, kterou měl být Bozděch přepraven do Anglie. Antis tedy musel zůstat na přístavním mole a nešťastně koukat za odjíždějící lodí. Bozděch na něj přes zábradlí volal a pes se nakonec odhodlal.
Skočil do moře a plaval za svým pánem. Loď se naštěstí rozjížděla pomalu, takže se mu ji podařilo dohnat. Bozděch jej z vody vytáhl a ukryl jej po dobu cesty v podpalubí. Ani ve Velké Británii nebylo zpočátku vše legální.
Bozděch musel svého svěřence schovávat až do příjezdu do československého tábora v Cholmondeley. Po Bozděchově převelení k třistajedenácté československé bombardovací peruti byl však Antis už téměř právoplatným členem jednotky.
I podivná válka však měla svůj konec. Přišel náhle a Francouze i Brity zcela zaskočil. 10. května 1940 wehrmacht překročil hranice Nizozemska, Lucemburska a Belgie a obchvatem mířil na Francii. 25. června bylo po všem.
Francie se vzdala a poníženě přijala podmínky kapitulace. To, co se během první světové války Němcům nepodařilo po dobu čtyř let, nyní zvládli za necelý měsíc a půl. Pro zahraniční vojáky existovala jediná možnost a to útěk do Velké Británie.
I Bozděch s Antisem se nalodili na plavidlo, které směřovalo na ostrovy. Německé ponorky však číhaly téměř všude a Bozděchova loď byla torpédována. Bozděcha a jeho čtyřnohého přítele z vod vytáhli italští námořníci.
Italové však byli spojenci Němců, takže z Bozděcha se stal válečný zajatec. Ne však na dlouho. Druhý den Britové zaútočili na italské námořnictvo a zajaté vojáky osvobodili. Objevil se však problém.
Zvířata měla zákaz vstupu na palubu lodi, kterou měl být Bozděch přepraven do Anglie. Antis tedy musel zůstat na přístavním mole a nešťastně koukat za odjíždějící lodí. Bozděch na něj přes zábradlí volal a pes se nakonec odhodlal.
Skočil do moře a plaval za svým pánem. Loď se naštěstí rozjížděla pomalu, takže se mu ji podařilo dohnat. Bozděch jej z vody vytáhl a ukryl jej po dobu cesty v podpalubí. Ani ve Velké Británii nebylo zpočátku vše legální.
Bozděch musel svého svěřence schovávat až do příjezdu do československého tábora v Cholmondeley.
Po Bozděchově převelení k třistajedenácté československé bombardovací peruti byl však Antis už téměř právoplatným členem jednotky. V roce 1945 si Spojenci konečně mohli říci, že nacistická stvůra je poražena.
Bozděch, podobně jako mnozí další vojáci, kteří svůj válečný domov našli v Anglii, se vraceli domů. Jenže jejich vlast se k nim nechovala nejlépe.
Vládní místa, v nichž měli rozhodující slovo komunisté, jednoznačně preferovala vojáky, kteří do Československa přišli z východu. K těm západním neskrývala svou nevraživost.
A po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se tento postoj proměnil v pronásledování a perzekuci. Mnozí „zápaďáci“ končili v pracovních lágrech, jiní zvolili emigraci.
A to byl i případ Václava Bezděcha, kterého krátce před svou záhadnou smrtí varoval tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Při útěku přes Šumavu nechyběl po Bezděchově boku ani Antis. A to bylo Bezděchovo štěstí.
Společně narazil na pohraničníka, který se chystal ke střelbě. Antis byl však rychlejší…
Nakonec se oba dostali do Velké Británie, kde byla Antisovi udělena Dickin medal (Antis byl také nositelem Čs. válečného kříže). Do psího nebe odešel v roce 1953. A Václav Bezděch si až do své smrti v roce 1980 žádného dalšího psa nepořídil…
