„Šest měsíců hodlám starého nechat v klidu, potom povládnu sám,“ prohlašuje nadutě nový německý císař Vilém II. v roce 1888 o svém kancléři Otto von Bismarckovi, kterého zdědil po svém otci i dědovi.

Vždy ho obdivoval a stařičký státník se považoval za Vilémova přítele, teď se ale situace mění.

S korunovaným militaristou, věčně oděným do nablýskané uniformy, Bismarck (1815–1898) stále obtížněji nachází společnou řeč. Nakonec se v úřadu udrží ještě dva roky, než v březnu 1890 podá demisi.

„Potřeštěnec“, jak odstupující kancléř Viléma II. (1859–1941) nazývá, si přece jen prosazuje svou. V následujících letech se však ukáže, jak mu politik Bismarckova formátu bude na domácím i mezinárodním poli chybět…

Dobře informovaný vyděrač

Četné šlechtické kočáry se za jednoho večera roku 1891 sjíždějí na lovecký zámeček Grunewald v blízkosti Berlína. Na soukromou party sem význačné osobnosti říše sezvala císařova sestra Charlotte (1860–1919).

Večírek, spojený s alkoholem a tancem, se zvrhává v sexuální orgie.

Vše by mohlo zůstat ututláno, kdyby vzápětí účastníci party neobdrželi vyděračské dopisy, v nichž nechybí popis událostí do nejmenších detailů, patřičné ilustrace i hrozba, že jejich autor zveřejní jména konkrétních aktérů orgií.

Současní historikové takových dopisů v odtajněných policejních archivech v Berlíně napočítali přes 200. Není divu, že o skandálu si brzy šuškají i vrabci na střeše císařského paláce. Několik účastníků orgií se kvůli své ohrožené cti pouští do soubojů.

Situaci musí řešit i Vilém II., protože v aféře je namočený jeho osobní ceremoniář.

Skandální interview

O tom, že s uctívaným císařem, potažmo monarchií, není cosi v pořádku, se prostí Němci ale definitivně přesvědčí až s rokem 1908. Tehdy britský list Daily Telegraph otiskuje rozhovor s Vilémem II. a ten si pouští pusu na špacír.

Hrdé Brity pobouří jeho tvrzení, že se jim jím budovaná německá flotila ještě jednou bude hodit. Němce zase rozlítí císařovo tvrzení, že německá veřejnost je v zásadě protibritská. To je sice pravda, ale nesmí se to tehdy ještě říkat nahlas…

„Nejostudnější, nejžalostnější, nejindiskrétnější a nejopovážlivější, čeho se císař dopustil,“ hodnotí interview manželka jednoho z berlínských diplomatů.

V následujících měsících se Vilém II. raději čím dál víc oddává svým zálibám, především lovu a archeologickým vykopávkám v Řecku. V roce 1910 stráví v Berlíně všehovšudy jen dva měsíce…

Němci jako banda sviní

Ke skutečné moci nad německým císařstvím se dostávají rázní armádní generálové, kteří už v roce 1912 připravují plány na bleskový úder proti neutrální Belgii a posilují vojsko.

S vypuknutím první světové války o dva roky později se sice císař osobně staví do jeho čela, ale čím dál víc je zřejmá jeho nekompetentnost.

Svému milovanému námořnictvu například zakazuje vyplout do bojů, aby náhodou jeho nové, nablýskané lodě nepřišly k úhoně. Generální štáb svého císaře z rozhodování prakticky eliminuje.

V posledních měsících války Německu již fakticky vládne duo Paul von Hindenburg (1847–1934) a Erich Ludendorff (1865–1937). Vilém II. se zatím věnuje chovu pštrosů a zebu, zvláštního druhu skotu.

I on již mluví o nutnosti uzavřít mír. Postupně se však ukazuje, že to bude znamenat jeho abdikaci. O něčem takovém Vilém II. nechce ani slyšet. Prožívá těžké zklamání. „Jo, kdo by si byl pomyslel, že to dojde tak daleko.

Německý národ je jen banda sviní,“ pronáší v listopadu 1918 krátce před odjezdem do nizozemského exilu.