15. prosince 1961 skončilo v Jeruzalémě soudní přelíčení s nenápadným, napůl plešatým, obrýleným mužem. Na první pohled byste asi řekli, že to je nějaký tuctový účetní zapletený v podvodu. Ale chyba lávky.

Je to Adolf Eichmann, jeden z hlavních organizátorů masového vraždění Židů za druhé světové války.

On byl organizátorem toho všeho. S nadsázkou řečeno, to on natáhl koleje do plynových komor v koncentračních táborech. To, že byl po tolika letech vypátrán a zatčen, je jedna věc.

Ale to, jak se z Argentiny, kde se skrýval, dostal do Izraele, je snad ještě neuvěřitelnější. Celému soudu předcházela pečlivě naplánovaná operace, během které Izraelci Eichmanna doslova a do písmene unesli, aniž by o tom Argentina měla sebemenší tušení.

ORGANIZÁTOR MASOVÉHO VRAŽDĚNÍ

Protože nacisté dobývali na začátku války území s početnými menšinami lidí, které považovali za méněcenné a nehodné existence, řešili velice vážně otázku, co s nimi.

Nejprve je deportovali do dobytého Polska, kde živořili v otřesných podmínkách v městských ghettech a čekali, co s nimi bude dál. Podle Eichmannova poněkud fantasmagorického prvního plánu měli být deportováni na Madagaskar, ale z toho brzy sešlo.

V lednu 1942 však Hitler, Heydrich a Himmler přišli se strašlivým plánem na hromadné vyvraždění Židů. Eichmann dostal toto „konečné řešení židovské otázky“ za úkol zorganizovat. A pustil se do toho ze všech sil.

V Maďarsku se mu podařilo za pouhé dva měsíce roku 1944 dopravit do vyhlazovacích táborů až půl milionu Židů. Čtyři vlaky s pětadvaceti vagony na dobytek denně… Jenže s koncem války se karta obrátila, Maďarsko dobyla Rudá armáda a Eichmann se ocitl na útěku.

Zamířil do Hamburku, kde byl zajat Američany, ale vydával se za řadového člena SS pod jménem Otto Eckmann a ze zajetí uprchl. Následně pracoval jako lesník a dokonce provozoval farmu.

Záhy se však zkontaktoval s organizací pomáhající bývalým nacistům, která mu obstarala uprchlický pas Červeného kříže na jméno Ricardo Klement.

Pod tímto jménem v roce 1950 odplul do Argentiny, která se stala oblíbeným cílem uprchlých nacistů, protože jí vládl diktátor Juan Peron, který neměl s vítěznými státy Dohody kladné vztahy.

V Jižní Americe se tak nad Eichmannem, jeho manželkou a třemi dětmi, podobně jako nad lékařem z Osvětimi Josefem Mengelem, na dlouhé roky zavřela voda.

ODVÁŽNÝ PLÁN NA ÚNOS

Jenže na to, co nacisté způsobili, se nezapomnělo. Po stopách uprchlých zločinců se po letech vydali lovci nacistů z Izraele, kteří byli odhodláni je dopadnout za každou cenu.

Jeden z nich, Simon Wiesenthal, který zasvětil pátrání po nacistech skoro celý zbytek života, obdrží v polovině 50. let informace, že někdo spatřil Eichmanna v Buenos Aires.

Konkrétní stopu získá, když dostane zprávu od rodičů jedné argentinské židovské dívky, která začne chodit s mladým mužem jménem Klaus Eichmann.

Wiesenthal má podezření, že jeho otec by mohl být hledaný nacista, a do Argentiny zamíří agenti izraelské tajné služby Mosad, kteří vytipovaného muže sledují bez přestání. Eichmann tou dobou pracuje v automobilce a domů jezdí každý den večerním autobusem.

Jeden z agentů se přestrojí za realitního makléře, v tašce má však fotoaparát a pořídí fotografie sledovaného muže. Po přezkoumání těchto fotek se známými válečnými fotkami Eichmanna dojdou k závěru, že mají, koho hledali.

Jenže tady nastává háček. Eichmann musí skončit před soudem, ale Argentina ho Izraelcům nevydá. Proto je vypracován odvážný plán. 11. května 1960 si agenti počkají na autobus, kterým každý den Eichmann jezdí domů, jenže v něm nikdo není.

Eichmann vůbec poprvé za celé týdny, po které ho sledují, přijede až dalším autobusem. Po krátké potyčce je zpacifikován a odvezen do předem připraveného domu, kde se přizná ke své totožnosti.

První část plánu vyšla, ale ještě je tu jeden dost velký problém. Jak Eichmanna nepozorovaně dostat z Argentiny do Izraele. Přímé letecké spojení mezi těmito dvěma zeměmi neexistuje, a tak je rozhodnuto, že do Argentiny musí letět speciál.

Jako zástěrka je využito výročí vzniku Argentiny, na které Izrael vyšle svoji oficiální delegaci. Pouze cestou zpět bude v letadle o něco více pasažérů.

20. května se všichni agenti převléknou za letecký personál, Eichmanna nadopují sedativy a propašují na palubu. Nikdo kromě pilotů o tom nemá tušení, dokonce ani vyslaní delegáti ne.

Nakonec se všechno zdaří a druhý den nadejde jeden z největších paradoxů historie. Člověk, který plánoval vyvraždit Židy, stane na půdě jejich státu.

JEDINÝ ROZSUDEK SMRTI V HISTORII IZRAELE

Taková operace pochopitelně nezůstala bez odezvy. Argentina si stěžovala u OSN, Izrael se za porušení její územní integrity oficiálně omluvil, ale Eichmanna odmítl vrátit a nepřiznal ani, že za jeho únosem stojí tajná služba.

Poté, co Eichmannova rodina zjistila, že zmizel, obrátili se její členové na jeho bývalé kolegy z NSDAP. Ti se pokoušeli získat informace o pohybech osob v přístavech a na letišti, ale Eichmanna se jim najít nepodařilo.

Všichni od začátku tušili, že byl unesen Izraelci. Mnozí z nich přerušili s Eichmannovou rodinou veškeré styky a uprchli z Argentiny do okolních států.

Soud začal o devět měsíců později a tehdy se mu říkalo Proces století. S Eichmannovou obhajobou pomáhal právník Robert Servacius, který hájil i několik nacistů před Norimberským tribunálem. Eichmann čelil obvinění z patnácti zločinů. Hájil se jednoduše:

„Nikoho jsem osobně nezabil, nikoho jsem osobně nenařídil zabít a organizováním holokaustu jsem jen plnil rozkazy.“ Takto se bude hájit celých 63 dní, než 15. prosince 1961 padne rozsudek.

Eichmann je uznán nevinným z toho, že by osobně někoho zabil, ale v hlavním bodě obžaloby je jasno. Je přímo zodpovědný za vyvraždění více než šesti milionů lidí. Rozsudek izraelského soudu zřejmě ani nemohl být jiný.

Eichmann je odsouzen k trestu smrti oběšením a 1. června 1962 je popraven. Dodnes je to jediný rozsudek smrti vynesený civilním soudem v dějinách státu Izrael. Po popravě bylo jeho tělo spáleno a popel rozptýlen nad mezinárodními vodami Rudého moře.