Rok rozdělil měsíce spravedlivě, jen únor přišel poslední, a tak měl smůlu! Proč má tak málo dnů? A proč vůbec vždy schytal to nejhorší, co se dalo?
I když je únor nejkratší, za dnešní stav může být rád. Ve starém Římě, kde se rodí počátky našeho kalendáře, totiž vůbec neexistoval! Měsíce, které jsou určené (přibližně) dle střídání měsíčních fází, mají buď 30 dnů, nebo 31, a je jich jenom deset.
Římané totiž označují jen to období, které je důležité pro jejich život – tedy pro válčení, náboženské praktiky a hlavně zemědělství.
Rok začíná březnem, kdy se příroda po zimě probouzí, a končí v prosinci, který je v tehdejším římském podnebí měsícem sklizně. Celkem má tedy 304 dní! V ty zbylé se neděje nic a Římané je pojmenovávat nepotřebují.
Poslední smolař
Změnu přinese až císař Numa Pompilius (asi 750–672 př. n. l.), který za prosinec ještě dva měsíce přidá, Ianuarius a Februarius. Účelem je naplnit celý lunární rok, který má 354 dnů (12 měsíčních cyklů po 29,5 dnech).
Na leden a únor by tedy zbylo po 25 dnech, ovšem Numa rozhodne jinak. Všechny měsíce musí mít lichý počet dnů, protože sudá čísla jsou pro Římany nešťastná!
Měsícům se 30 dny se jeden den ubere a na leden a únor tedy zbude šest dní navíc, jenže pořád to není ono.
Rok o 354 dnech by byl také sudý a nešťastný, proto Římané kvůli pověrčivosti zvýší počet na 355. A protože takovou hodnotu na 12 lichých čísel nerozdělíte, sudý černý Petr zbude na únor! V kalendáři je tehdy poslední a dnů má 28.
Hostí vetřelce
Ovšem ať počítáme, jak počítáme, 355 dnů je pořád málo. Příroda na Zemi se neřídí lunárními cykly, ale slunečními, a sluneční rok má přeci dnů 365 a čtvrt.
V rámci jednoho roku by se odchylka ještě ztratila, ovšem za několik let už by třeba svátky neodpovídaly ročnímu období, a tak je třeba odchylku vyrovnat.
A odnese to opět únor! Čas od času je totiž roztržen a vloží se do něj přestupný měsíc, o délce 22 až 23 dní (počet však není jistý). Tzv. mensis intercalaris se vkládá za 23. únor, tedy za svátek Terminálii, což je slavností ukončení roku.
Nepraktický přestupný měsíc konečně zruší až Julius Caesar (100–44 př- n.l.). Měsíce o 29 dnech o den prodlouží, k únoru však štědrý není. Ten si vychutná svůj den navíc jen jednou za 4 roky, jak to zůstane dodnes.
Brzy bude jaro!
Český únor nese svůj název podle slova nořit se. Oproti lednu se pomalu otepluje a poslední ledové kry se noří do vody.
Latinské Februarius, podle kterého je měsíc pojmenován v mnoha jazycích, však pochází od „febru“, což znamená čistit. V únoru se totiž ve starém Římě konají oslavy očisty.
Ta je chápána jako očista ducha od zlých myšlenek, ale i jako očista přírody před jarem.
Únor je spojen také se svátkem Hromnic, který připadá na 2. února. Podle pověry z USA a Kanady tento den dokonce zjistíme, kdy už nás jaro čeká.
Pokud svišť, který se vynoří ze své nory, uvidí svůj stín (je jasno) a zase zaleze zpět, zima bude trvat ještě šest týdnů. Pokud svůj stín neuvidí (je zataženo), jaro přijde brzy!
My známe spíš svěcení Hromniček, svící, které se poté dávají do oken na ochranu před blesky. A také pranostiku Na Hromnice o hodinu více, která však moc přesná není. 2. února už je u nás oproti zimnímu slunovratu den delší o hodinu dvacet.
