Přídatné látky v potravinářství patří v posledních letech k velkým strašákům. Jejich konzumace bychom se měli podle zastánců zdravé výživy pokud možno vyvarovat a dávat přednost čerstvým potravinám.
Aditiva ale překvapivě nepatří k vynálezům moderní doby. Už v době před naším letopočtem zkoušeli lidé použití různých látek, které by pomohly uchovat úrodu od jedné sklizně ke druhé, většinou šlo o přírodní látky.
Nedali dopustit na ledek
Například staří Římané a Egypťané ke konzervaci potravin používali ledek, tedy dusičnan draselný, měli zkušenosti i s barvivy a dochucujícími látky. Aditiva ale byla drahá a tehdy patřila k výsadám bohatých.
Rozšíření díky nízké ceně
Revoluci v dostupnosti přídatných látek do potravin přinesla až první polovina 20. století, kdy chemici objevili řadu sloučenin, které pomáhaly uchovávat potraviny a vylepšovat jejich vlastnosti a vzhled.
Jejich cena přitom byla nízká, a proto se rozšířily. Řadí se sem třeba emulgátory pro margaríny, želírovací látky do džemů nebo prášky do pečiva.
