S postupující frontou a úspěchy Sovětského svazu se nacistická moc na Balkánu pomalu hroutí. Na síle naopak nabírají partyzáni v čele s Josifem Titem. Situace na zdejší frontě je tak určována dvěma významnými faktory:

množstvím zbraní od Spojenců a situací na východní frontě. S rokem 1944 proto dochází v Albánii, Jugoslávii a v Řecku k všeobecnému povstání…

Národněosvobozenecká armáda v Jugoslávii má na přelomu let 1943 a 1944 úctyhodných 300 000 mužů. Víc jak polovina země je osvobozena, operace ale probíhají na celém území státu.

S dalšími úspěchy získávají jugoslávští partyzáni značného mezinárodního uznání, značný přísun zbraní a členů.

Kontroverzní bombardování

Němcům nakloněná vláda se však stále drží u moci přímo v Bělehradě. I proto Spojenci sáhnou počátkem roku 1944 k bombardování Bělehradu a přímořského Splitu a Šibeniku.

Bohužel, kobercové nálety postihnou zejména civilisty, zasahovány jsou i přeplněné kostely a nemocnice. Dle některých interpretací mají tyto nálety, jež si vyžádaly život 1160 srbských civilistů, přivést do náruče partyzánů zbylá „proněmecká centra“.

V Řecku se pomalu prohrávající Němci snaží o vyvolání chaosu a občanské války mezi jednotlivými protiněmeckými frakcemi, což se jim zčásti daří.

I přesto Hitler 3. října 1944 rozhoduje o evakuaci Němců z Řecka a Egejských ostrovů, k jednotkám se postupně přidávají i vojáci z Černé Hory a Dalmácie. 20. října padne Bělehrad. Němci přicházejí o železo z Bosny, ropu z Rumunska a Chorvatska.

Právě armáda v Chorvatsku se vzdává až 15. května 1945. Titovi partyzáni i po jejich kapitulaci masakrují u města Maribor 40 000 osob, u obce Kočevje 30 000 a u obce Sankt Veir 25 000 lidí. Ve slovinském krasu je svrženo do roklí dalších 12 000 Italů. Cekem jsou na jihoslovanském území zmasakrovány dva miliony osob.