Ulicemi se žene prach a rozpáleným nočním městem se začíná rozléhat křik. Budovu jednu po druhé zachvacují plameny a požírají vše, co je v jejich blízkosti. Hrozí, že Řím lehne popelem.

„Ti zatracení následovníci Krista! Ti to udělali, musíme je zničit dřív, než oni zničí Řím!“ křičí ve své letní rezidenci v Antiu císař Nero (37–68).

Požár metropole římské říše se mu náramně hodí jako záminka brutálního pronásledování křesťanů, při němž zemřou tisíce nevinných lidí. Přitom sám nedotknutelný císař prý doufá, že se nikdy nepřijde na to, že je to právě on, kdo nechá město zapálit. Historici ale tuto spekulaci považují jen za dobovou fámu.

Krutovládce s uměleckou duší

Je ale Nero skutečně jen bezcitné monstrum? O tom se historikové v současné době dohadují. Jako chlapec vyniká v samých vznešených oborech. Odmalička miluje hudbu, malířství, sochařství a divadlo, v němž sám veřejně a rád vystupuje.

Nejednou tak herectvím, tou pochybnou zábavou nehodnou občana, pohoršuje římskou urozenou společnost! Římská smetánka není ale jediná skupina obyvatel, kterou Neronova láska k umění dovádí k šílenství.

Nepřetržité budování divadel a dalších, až zbytečně výstředních budov hrazených ze státní pokladny, se setkává s nesouhlasem obyčejných římských obyvatel. Kvůli císařovu vyhazování si z kopýtka totiž platí stále vyšší daně!

Antikrist s cejchem 666

„Je to Antikrist! Šelma s číslem 666!“ tvrdí křesťané, kteří se s císařem navzájem nenávidí až za hrob. Nero nechá popravit apoštoly Petra i Pavla a ani další raní křesťané neutečou před mučením a pronásledováním.

Před Neronovou tvrdou rukou se ale neukryjí ani členové jeho rodiny. Císař nechává mimo jiné zavraždit první manželku Octavii (40–62) i svou vlastní matku Agrippinu (15–59)! Vražedné tendence má císař v krvi.

Vždyť sama Agrippina otráví v roce 54 císaře Claudia (10–54), aby se její synáček usadil na trůn, a stal se tak figurkou její vlastní vlády.

Nero je odpovědný i za smrt svého vychovatele, filozofa Senecy (4 př. n. l.–65), když ho donutí k sebevraždě.

Zrada ze všech stran

„Verginius císařem!“ provolávají římské legie na počest svého vůdce po porážce vzbouřenců v Germánii. „Ať je císařem Galba!“ zní zase na účet místodržitele Hispánie Servia Sulpicia Galby (3 př. n. l.–69).

Navíc vypuká povstání v Africe a Nero hodlá prchnout z Říma do Egypta. „Určitě by mě roztrhali jako supi mršinu,“ bojí se císař konfrontace s obyvateli. Do Egypta ho ale nechce nikdo doprovázet. Zatímco císař spí, vytratí se jeho stráž jako pára nad hrncem.

Přátelé mizí z jeho přítomnosti ostošest a Nero, který se stává veřejným nepřítelem, zůstává téměř sám. Ví, že sebevražda je lepší než veřejná potupná smrt. „Jaký to umělec ve mně hyne!“ pláče, když si kope vlastní hrob. Nakonec si dýkou prořízne hrdlo a umírá v tratolišti krve.