Mrzák se lačně kouká na kousek chleba a sýra, který mu podává sám nejvyšší představitel církve v Čechách. Natáhne se po jídle a málem ho pražskému biskupovi Hyzovi vytrhne z rukou. Okamžitě se do krajíce hltavě zakousne. Žebrákům, mrzákům a bezdomovcům servírují jídlo samotní biskupové.

Kronikář Kosmas (asi 1045–1125) potvrzuje, že pátý pražský biskup Hyza (†1030) denně živí dokonce čtyřicet chudáků. Jídlo jim osobně požehná a vlastníma rukama ho servíruje. Někomu ale není dost dobrá ani taková almužna.

„Někdy mi posílali kuře polouvařené a plovoucí ve špinavé vodě,“ stěžuje si například v roce 1273 mistr Jindřich, který dostává jídlo ze strahovského kláštera.

Ve středověku se lidé v Čechách mají dobře, snad s výjimkou dob válek a hladomorů. Co se týče jídla, nouzí rozhodně netrpí. Dokonce i chudina má na jídelníčku zelí či hrách nebo kroupy, občas i sýry, polévku, mléko a maso.

Zkrátka nepřijdou ani vězni, kteří se dostanou do žaláře za méně závažné delikty, například kvůli dluhům. Mají nárok na chleba, pintu (necelé dva litry) piva a také dvě teplá jídla za den.

Obvykle odsouzencům servírují k obědu hrách společně s kusem masa, při večeři potom hrách vymění za zelí a opět doplní masem.

Jí se dvakrát denně

Blíží se desátá hodina, když hospodyně svolává stolovníky k obědu. Selská chasa se mezi sebou pošťuchuje a usedá na dřevěné lavice. Za chvilku už je na stole velký hrnec polévky zvané odvářka. Hospodyně z něj poctivě rozděluje do talířů jednotlivé porce.

Jakmile všichni vezmou do ruky lžíce a pustí se do jídla, hlasitý hovor jako mávnutím proutku utichá. Všichni vyjedí talíře do poslední kapky. Jenže to zdaleka není všechno.

Čeká je ještě miska vařeného hrachu posypaného nasekanou dobromyslí a omaštěného slaninou. Na závěr ještě všichni zhltnou pořádný krajíc chleba a kus pečeně.

Musí se dobře nakrmit, protože dalšího jídla se dočkají až pozdě odpoledne mezi čtvrtou a šestou hodinou. Jí se totiž pouze dvakrát denně.

Snídaně se objevuje až ve Francii v době vlády krále Ludvíka XIV. (1638–1715) a odsud se šíří dál Evropou.

Děvečky se spokojí s málem

Ve středověku a na začátku novověku si selská a tovaryšská chasa rozhodně nežije špatně.

„V řádu mlynářských tovaryšů z roku 1601 stojí, že má mlynář dávat zaměstnancům k obědu i k večeři vždy po třech jídlech – polévku, vaření s kusem masa a kus chleba,“ potvrzuje současná česká historička Magdalena Beranová, která je odbornicí na dějiny stravování nejenom v našich zemích.

Ještě lépe než zaměstnanci sedláků a řemeslníků se ale má dvorská čeleď, ta dostane dokonce čtyři chody! Jedním z nich je maso, například hovězí dršťky nebo volské hlavy.

Dvorským děvečkám ovšem nezbývá nic jiného, než závistivě pokukovat po čeledínech, kteří se po polévce zakousnou do pečeného masa, které jim páni dopřávají dvakrát do týdne.

Samy děvečky se na rozdíl od čeledínů musí spokojit s jednodušším jídlem a jenom s jedním chodem.

Národ živí chléb, pivo a maso

Typický český jídelníček tvoří od středověku až do třicetileté války (1618–1648) hlavně chléb, luštěniny, tedy hrách a kroupy, ryby, různé obilné kaše, ovoce a pivo. „Pro měšťany v 15. –16. století se za skromné a přiměřené považovalo takovéto jídlo:

jedno jídlo vařené, jedno pečené se salátem, pak ještě jedno jídlo, posléze sýr nebo moučník,“ píše současná historička Magdalena Beranová.

Svým hostům pak pražské hospody většinou nabízely na jídelníčku polévku, okořeněné maso z polévky, slepici s kořením, masové pečeně, hrách a také sýr. Prostí lidé ale větší výběr nevyžadují, vystačí s málem a o speciality moc nestojí.

„Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky, pernatou zvěř mnoho nestojí,“ říká zpráva z roku 1605 sepsaná pro habsburského císaře Rudolfa II. (1552–1612).