„Žádného práva se doma nedomůžeme. Bohatí si ho vykládají, jak chtějí,“ rozčilují se kolem poloviny 5. století př. n. l. plebejci, společenská vrstva svobodných, ale nemajetných občanů římské republiky.

Chtějí proto sepsání zákonů, které by platily pro všechny bez rozdílu v majetku a společenském postavení. Jenže kde hledat vzor pro nová pravidla?

U Řeků, od nichž už Římané převzali spoustu užitečných rad. V roce 454 př. n. l. tedy vyráží na cestu po řeckých obcích komise, která má za úkol sepsat pravidla řeckého zvykového práva. Zvolená desetičlenná rada tzv.

decemvirů po svém návratu do Říma sepisuje, co se dozvěděla. V roce 450 př. n. l. decemvirové nabídnou lidu k posouzení zákoník vyrytý na deseti tabulích. „Nové zákony se líbily, ale potřebovaly ještě doplnění,“ míní později římský historik Titus Livius (59 př. n. l. – 17 př. n. l.). Opět se vytváří skupina decemvirů a sepisuje další desky. Neodolá ovšem lákadlu moci, v roce 449 př. n. l. využívá svého postavení a pokouší se ovládnout Řím. Jenže lidé si nenechají nic líbit a přísahají na republikánskou ústavu.

Dvě nové tabule zákonů ovšem lidové shromáždění schválí. Zákon dvanácti desek, odlitý do bronzu, pak vystaví na Fóru Romanu. Tam zůstane přes 800 let, než ho roku 387 př. n. l. zničí při svém vpádu galské kmeny.

„Jako chlapec jsem se ho musel učit jako povinnou básničku,“ potvrzuje jeho význam římský politik Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. n. l). Platí ještě za vlády byzantského císaře Justiniána I. (kolem 482 – 565 n. l.).

Dlužníci skončí v otroctví

Na shromaždišti předvedou před praetora (římský úředník s pravomocí rozhodovat v soudních sporech – pozn. red.) otrhaného člověka v poutech. „Odsuzuje se k pokutě 500 assů (tříčlenná rodina s jedním otrokem tehdy potřebovala 25 assů na den – pozn.

red.),“ křičí vyvolávač. Muž se ale ke svému závazku nezná. „Ani na třetí výzvu jsi nezaplatil. Tvůj věřitel tě teď může potrestat,“ vysloví rozsudek praetor. Muž sklopí hlavu. Nesehnal peníze a teď ho čeká v lepším případě dřina v otroctví.

Podle zákona může věřitel dlužníka na šedesát dnů uvěznit, ovšem během této doby ho musí živit. Odsouzenci je povinen obstarat denně libru jídla. Během šedesáti dnů ho potom třikrát předvede před praetora, a pokud dlužník ani tehdy nezaplatí, „je trestán na hrdle nebo prodán do ciziny za Tiberu,“ jak dokládá ze své praxe soudce Aulus Gellius (2. století n. l.).

Vracení věna

„Nejraději bych se rozvedl,“ rozmýšlí se Antonius nad svým nepodařeným manželstvím s věčně hádavou Julií. Není to ale tak jednoduché, jak by chtěl. „Muž obdržel od svého tchána při svatbě dos, zvláštní majetek, který musel v případě rozvodu vrátit… V případě, že žena měla ještě majetek navíc, znamenal pro něj rozvod ztrátový obchod,“ vysvětluje německý historik práva Hans Hattenhauer, proč Antonius tak váhá.

Nemá peníze, obchody mu v poslední době moc nešly a tak s Julií nakonec raději zůstane. Ženy mají v římském zákoníku docela silné postavení. Pokud se každý rok vrátí na tři noci do domu svých rodičů, nepodléhají moci svého manžela.

Chycený lupič má smůlu

Jako nejtěžší zločiny zákoník označuje velezradu a vraždu svobodného občana, za které dostane pachatel trest smrti. Rozlišují i vraždu od neúmyslného zabití. Násilí proti někomu ovšem považují za soukromou záležitost, zákoník pamatuje jenom na odškodnění pro poškozeného.

Pokud oběť nedostane peníze, stát podporuje soukromou odplatu: „Oběť smí lupiče beztrestně zabít, pokud jej přistihne při činu v noci a dokonce i za dne, pokud je lupič ozbrojený, nebo se protiví zatčení,“ líčí Lyons. Podmínkou je, aby oběť měla svědky. Poškozený také může lupiče předvést před smírčího soudce. Rozhodne-li soudce o vině, oběť má právo zloděje zabít, nechat si ho jako otroka nebo ho prodat do otroctví.