Tak jako mnohá jiná neurologická onemocnění, i Parkinsonova choroba se vyznačuje svou zákeřností. Může si počíhat na každého, a to téměř v jakémkoliv věku nad třicet let. Nastupuje nenápadně, postupně, avšak tak, jak jde čas, celého člověka pohltí…
Zásadní úlohu při vzniku Parkinsonovy choroby hraje dopamin, látka přenášející vzruchy. Hluboko uvnitř mozku jsou shluky buněk, které se nazývají bazální ganglia. Ty mají vyvinuté především ptáci, avšak vyskytují se i u savců.
Zjednodušeně řečeno, tyto buňky pomáhají živým tvorům k pohybu. Právě zde je dopamin více než potřeba. Ve chvíli, kdy se zdejší dráhy, určené pro dopamin, poškodí, Parkinsonova nemoc má dveře otevřené.
V roce 1755 se v rodině londýnského lékaře Parkinsona narodil syn James. Odmala se pohyboval v medicínském prostředí, takže není divu, že i on se vydal na lékařskou dráhu.
Studoval na Londýnské Hospital Medical College, kde navštěvoval přednášky Johna Huntera považovaného za zakladatele patologické anatomie. Lékařskou praxi absolvoval pod dohledem svého otce.
Od Royal Human Society dostal čestné uznání za to, jak otci asistoval při použití resuscitačních metod v případě muže, který se pokusil oběsit.
Když bylo Jamesi Parkinsonovi 29 let, stal se plnohodnotným lékařem. Po úmrtí otce převzal jeho praxi, kterou vyhledávali především movitější Londýňané. Věren své lékařské přísaze se však Parkinson vydával i do chudinských čtvrtí, kde pomáhal lidem.
Kromě toho působil i na psychiatrické klinice, kde pacientům usilovně zlepšoval jejich životní podmínky. O tomto problému zveřejnil i několik traktátů.
Parkinson byl vskutku renesančním člověkem, kromě medicíny se věnoval i geologii, chemii, napsal i několik pojednání o sportu. Zároveň byl řečeno dnešními slovy bojovníkem za lidská práva.
Žádal spravedlivější zdanění a zejména sociální reformy, které by nejchudší vrstvy obyvatelstva vytrhly z bídy.
V konzervativní britské společnosti Parkinsonovy názory nebyly příliš populární, zvláště poté, co podpořil myšlenku francouzské revoluce a rovných občanských práv. Do dějin se však zapsal nejen díky své filantropické činnosti.
Jeho nejznámějším dílem je Essay onde Shaking Palsy (Esej o třaslavé obrně), ve které podrobně popsal klinický obraz nemoci, která po něm byla později pojmenována. V popisu choroby mimo jiné konstatoval, že:
„mezi první vnímatelné příznaky patří pocit mírné slabosti s náchylností k třesu v určitých částech těla zejména však v jedné ruce a paži.“ S postupným vývojem poruchy, psal Parkinson, mají pacienti tendenci naklánět se při chůzi dopředu, „přičemž zároveň pociťují neodolatelné nutkání dělat rychlejší a kratší kroky, a bezděčně tak přejít do běhu.“
James Parkinson zemřel těsně před Vánocemi roku 1824, aniž tušil, že nemoc, kterou popsal, získá v budoucnu jeho jméno.
Zasloužil se o to francouzský lékař Jean-Martin Charcot (1825–1893), který popis nemoci rozšířil a pojmenoval ji právě po Parkinsonovi. Pod tímto názvem tak vešla do lékařských slovníků i do širokého povědomí.
První příznaky choroby jsou nenápadné.
Pacienti si stěžují na celkové zpomalení, ztrátu výkonnosti, bolesti končetin a pocity tíže v nich, poruchy stoje a chůze, později se objeví třes a ztuhlost, rozvíjí se deprese.
Diagnostika choroby je zpočátku velmi obtížná, protože první její projevy mohou být velmi různorodé.
Jak se příznaky zhoršují, lidé trpící onemocněním mohou mít potíže při chůzi, mluvení nebo provádění jednoduchých úkolů. Často jsou doma izolováni kvůli nástupu nepředvídatelných příznaků, což vede k horší kvalitě života.
Většinou se u nich projevují i jiné než pohybové příznaky, např. deprese, úzkost, bolest, problémy se spánkem, žvýkáním, polykáním nebo mluvením.
Parkinsonova choroba je progresivní degenerativní onemocnění, což znamená, že má tendenci se časem zhoršovat. Navzdory rozsáhlému výzkumu v současnosti není dostupný lék, který by dokázal nemoc vyléčit. Dostupnou léčbou však dokážeme účinně zmírňovat příznaky onemocnění.
Mezi vžité představy patří, že Parkinsonova choroba postihuje jen starší lidi. Pravdou je, že skutečně je nejčastěji zjištěna u lidí, kterým je mezi padesáti a šedesáti lety.
Avšak, výjimkou nejsou ani případy třicátníků, ba dokonce dvacátníků, kteří s touto nemocí musí bojovat. Jen v České republice má ve své zdravotní kartě zapsanou Parkinsonovu chorobu na 20 000 lidí, což odpovídá okresnímu městu.
Náklady na léčbu a celkovou péči se odhadují na pět miliard korun ročně. Jsou v tom i výdaje za zdravotní pomůcky, sociální služby a ztráta produktivity těch, kteří musejí do předčasného důchodu.
Příčina nemoci není zatím jasná. Podávají se léky, které doplňují v mozku chybějící dopamin. U pacientů s pokročilou formou, kdy tablety už nepomáhají, se podává lék v tekuté formě sondou do tenkého střeva, kam ho přenosná pumpička plynule dávkuje.
Moderní metodou léčby je hluboká mozková stimulace, kdy se působí elektrickými pulzy z elektrod na centra pro řízení hybnosti v mozku. Generátory pulzů jsou uloženy pod kůží na hrudníku a spojeny s elektrodami podkožními kabely.
Metoda se osvědčila u pacientů v pokročilých stadiích, obvykle po deseti letech onemocnění, kdy už léky přestaly zabírat.
Pro Parkinsonovu nemoc je charakteristický třes doprovázený ztuhlostí rysů. Jak onemocnění postupuje, může člověka postihnout i demence. Ale pozor, pacient s touto chorobou může sice působit jako dementní na své okolí, ve skutečnosti jím ale nemusí být.
Je schopen vnímat reakce okolí i vnitřně uvažovat. To jen kožená maska, kterou má choroba na svědomí, nedovolí reagovat mimikou. A co si budeme povídat, až 80 % veškeré komunikace probíhá právě mimickou formou.
Medikamenty, které tělu pomáhají se postupující chorobě bránit, zabírají zhruba deset let. Pak už se organismus nedokáže vyrovnat s kolísající hladinou dopaminu.
Lék místo zklidnění vyvolává náhlé a mnohdy nekoordinované pohyby, které pacient nedokáže ovlivnit. V takovém případě by pomohlo plynulé podání léku ve formě náplasti. Jenže zde medicína naráží na ekonomické limity. Tento způsob léčby je natolik nákladný, že si jej může dovolit jen málokdo.
Parkinsonova choroba přitom rozhodně není na ústupu, ba naopak. Počet lidí trpících Parkinsonovou nemocí se v 15 nejlidnatějších zemích světa během příštích pětadvaceti let zdvojnásobí. Tento jev nastane především v méně rozvinutých státech. V odborném časopise Neurology to uvedli američtí vědci.
Podle neurologa z Rochesterské univerzity Raye Dorseye se v posledních letech vynakládala většina finančních i lidských zdrojů na boj s AIDS, tuberkulózou a malárií.
Přitom právě chronické nepřenosné choroby, jako je Parkinsonova nemoc, budou mít podle něj na rozvojové země největší ekonomický i společenský dopad.
Dorsey a jeho tým zkoumali demografické prognózy v pěti největších západoevropských zemích (Francii, Španělsku, Německu, Británii a Itálii) a v deseti nejlidnatějších zemích světa (Číně, Indii, Indonésii, Spojených státech, Brazílii, Pákistánu, Bangladéši, Nigérii, Japonsku a Rusku).
Pak vypracovali prognózu ohledně poměru počtu nemocných k počtu obyvatel po věkových skupinách v každé zemi. Při svém výzkumu zjistili velmi závažnou věc.
Podle nich počet nemocných Parkinsonovou nemocí v těchto patnácti státech vzroste do roku 2030 ze současných 4,1 milionu na 8,7 milionu.
