Trabant nebyl jen německým fenoménem, ale i nedílnou součástí života v Československu. Pro mnohé symbol touhy a trpělivosti, pro jiné zdroj nekonečných vtipů.

Jeho modrý kouř a specifická konstrukce se staly součástí každodenní reality, ačkoli na něj lidé čekali dlouhé roky.

Tento článek se podívá na to, jak se Trabant vžil do československého kontextu, jaké o něm kolovaly historky a jak se nakonec stal předzvěstí velkých politických změn.

Jedním slovem minimalistický. Takový byl Trabant, vozítko ověšené přívlastky jako legendární či kultovní. Na voze, který se stal ekonomickou záchranou a symbolem východního bloku, nebylo nic navíc.

Žádná designová palubovka, žádné vychytávky, žádné pásy na zadních sedadlech. V interiéru, exteriéru i motoru bylo jen to, co bylo nezbytné. Díky tomu se „trabík“ řadil do kategorie levných vozů. Kdo si jej chtěl koupit, čekal na něj roky. I deset.

Doma ve východním Německu i dvacet. A zhruba stejně tak dlouho se i šetřilo. V roce 1978 stál Trabant P 601 S 36 500 Kčs (korun československých). A průměrná měsíční mzda byla tehdy kolem dvou tisíc korun.

(Například Škoda 100 tehdy stála kolem 45 000 Kčs a Škoda 110R Coupé 64 000 Kčs).

Auta, motorky i náhradní díly

Pro automobil, motocykl nebo náhradní díly se od padesátých let v bývalém Československu mířilo do Mototechny. Od roku 1963 se tu prodávaly i Trabanty.

Lidově se jim tehdy říkalo Pryskyřičník pádivý, Bakeliťák, Rozzuřený vysavač nebo BMV = Bakelitové Motorové Vozidlo. Čekalo se na ně dlouhé roky, záleželo na vybrané barvě i na známostech.

Ve stejné době tu byly k mání i značky Škoda, Tatra, GAZ, Moskvič, Simca či Wartburg. Později přibyly Volha, Lada, Ford a Renault, a dokonce Toyota.

Kolovaly desítky vtipů

Trabanty vládly venkovu. Pracovaly v lese, na poli, zvládly navozit materiál na dům. Vozidlo mělo své kvality i nedostatky. Ale co se dalo dělat? Nic jiného nebylo. Na řadu tedy přišel humor: „Jak se říká Trabantu s brzdami?

Nadstandardně vybavená verze,“ naráží fórek na minimalistické pojetí vozu. Vtip: „Sen majitele Trabantu? Pokuta za překročenou rychlost,“ zase komentuje jízdní vlastnosti. Stejně jako tento: „Proč v NDR neexistovaly sexshopy?

Protože jízda Trabantem je účinnější než kdejaký vibrátor.“ Lidová tvořivost se bavila i jazykovými hříčkami: „Jak se řekne Trabant francouzsky? Carton de blamage!“ nebo: „Jak se řekne Trabant japonsky?

Harashito.“ Kompenzací útrap, které svým majitelům trabant do života přinesl, mělo zřejmě být konstatování: „Proč majitelé Trabanta jdou po smrti rovnou do nebe? Protože si peklo prožili už na zemi.“

Trabanty v ulicích Prahy předzvěstí změn

Letos v srpnu to bude 35 let od chvíle, kdy východoněmecké trabanty zaplavily ulice Prahy, zejména Malou Stranu.

Parkovali je tu tehdy zoufalí obyvatelé Německé demokratické republiky (NDR) prchající před špatnou ekonomickou situací z východního do západního Německa přes ambasádu v Česku. Tisíce lidí se musely rozloučit s vysněným dopravním prostředkem.

Trabanty s nálepkou DDR (Deutsche Demokratische Republik, podle zkratky se také jejich majitelům říkalo „dederóni“) se tak staly předzvěstí toho, že se v Evropě něco velkého chystá.

Zahrál si i v několika filmech

Trabant se stal ikonou komunistické doby hlavně ve své domovině, ve východním Německu.

Coby symbol tehdejšího života ve východoněmeckém Berlíně, v době před pádem slavné Berlínské zdi (říjen 1989), jej lze i dnes v hlavním městě sjednoceného státu potkat.

Stal se atrakcí pro turisty, kteří mohou auto řídit coby součást „trabivláčku“ sami a z rádia poslouchat informace od průvodce. Vůz si zahrál i ve filmu.

Třeba v Good Bye Lenin! (2003), kde syn vytváří socialistickou realitu pro matku, která těsně před pádem železné opony upadne do kómatu a probere se po osmi měsících, a navíc v kapitalismu. Trabant je tu klíčovým symbolem minulé éry.

To v komedii Jeď, Trabi, jeď! (Go, Trabi Go, 1991) má přímo hlavní roli, na střeše dokonce stan. A svoji rodinku těsně po pádu komunismu veze na vysněnou dovolenou do Itálie.