V dnešní době zcela všední záležitost. Dva lidé k sobě přistoupí, podají si ruce a vzájemně jimi potřesou, ať už na znamení pozdravu, uzavření dohody, gratulace, či nabídky tykání. Odkud se ale tento celosvětově rozšířený zvyk vzal?
Na základě nálezu starověkých textů a run archeologové usuzují, že podání ruky je poměrně běžným gestem již pro naše prapředky, obývajícími Zemi před tisíci let.
V antickém Řecku si cizí lidé vzájemně podávají ruce na znamení důvěry a míru – nabízená otevřená dlaň ukazuje, že dotyčný nesvírá žádnou zbraň, kterou by mohl zaútočit.
Potřesení rukou je pak ještě větší prověrkou, protože může z rukávu oděvu uvolnit případné skryté nože či dýky.
Z Řeků si však ruce nepodávají pouze vojáci, zvyk je rozšířen celou tehdejší společností, což dokládají obrazy, na kterých si ruce tisknou ženy, politici či dokonce bohové z Olympu.
Spojenci dobra
Dnes všední gesto dříve platí i za to samé jako podpis smlouvy – sevřením ruky lidé dokazují, že na jejich slovo může být spolehnutí.
„Dohoda může být rychle a prostě vyjádřena slovy. Platit ale začne až ve chvíli, kdy si obě strany podají ruce,“ vysvětluje německý historik Walter Burkert (1931–2015). Nejstarší dochované vyobrazení lidí podávajících si ruce pochází z 9. století př. n.
l. a má podobu kamenného reliéfu. Zachycuje asyrského vládce Salmanassara III. (vládne 858–824 př. n. l.), třesoucího rukou babylonského krále Marduka-zakir-šumiho I. (vládne 855–819 př. n.
l.), se kterým uzavřel spojenectví ve snaze potlačit povstání jeho mladšího bratra.
Poslední rozloučení
Hned několik zmínek o stisku rukou na znamení vzájemné důvěry můžeme najít také v eposech Ilias a Odyssea slavného řeckého básníka a pěvce Homéra (žije v 8. století př. n. l.).
O tři staletí později se gesto stane oblíbeným motivem řeckého umění zhotovovaného ku příležitosti pohřbů.
Nejeden náhrobní kámen v té době zdobí rytiny zesnulých, třesoucích si rukou s rodinnými příslušníky, které mají symbolizovat poslední rozloučení i věčné pouto mezi živými a mrtvými.
Tvrdý oříšek
Podání rukou sice ve starověkém světě plní hned několik funkcí, na tu dnes zažitou a denně praktikovanou si ale musí ještě počkat. Vypátrat kořeny podání ruky na znamení pozdravu je ale tvrdý oříšek.
„Při studiu gest je historik nucen vytěžit maximum z pouhých několika indicií,“ potvrzuje holandský sociolog Herman Roodenburg (*1951).
Řada historiků věří, že tento krátký rituál zpopularizují v 17. století kvakeři, členové náboženského hnutí vycházejícího z křesťanství, kteří ho považují za více rovnostářský než uklánění se či smekání pokrývky hlavy.
Nepřijatelná urážka
Tento (staro)nový způsob pozdravu se brzy uchytí i ve zbytku společnosti a s příchodem 18. století si pravidla s ním spojená najdou své místo i na stránkách společenských příruček.
Již v dobách vlády britské královny Viktorie (1819–1901) platí, že by stisk ruky měl být pevný, ale ne přespříliš.
„Muži, který k pozdravu napřaženou ruku stiskne příliš hrubě, nebo s ní příliš prudce potřese, by se již nikdy neměla naskytnout příležitost takovou urážku opakovat,“ radí například jedna příručka z roku 1877.
Má na kahánku?
Oblíbenému zvyku s pradávnou historií však v posledních měsících příliš nepřeje doba koronavirová, a není se čemu divit.
„Tento pozdrav se dá vyložit tak, že člověk, kterému podáváte ruku, je pro vás natolik důvěryhodný, že jste s ním ochoten sdílet jeho bakterie a viry,“ usmívá se Val Curtisová (1958–2020) z Londýnské školy hygieny a tropické medicíny.
„Abych byl upřímný, nemyslím si, že si zase budeme potřásat rukou,“ dodává americký lékař Anthony Fauci (*1940).