Jáchymov, město v malebném Krušnohoří, dnes působí na první pohled idylicky. Historické domy lemující svažité náměstí a těžební věž tyčící se vedle kostela klamou tělem.

Kdysi dávno to bylo druhé nejlidnatější město v Čechách, proslulé stříbrnými doly, které daly světu název „tolar“ a později „dolar“. Zdejší uranová ruda dokonce pomohla Marii Curie-Skłodowské objevit radium a radonové lázně přitahovaly osobnosti jako Karel May.

Ale pod povrchem této bohaté historie se skrývá temná kapitola, která navždy poznamenala Jáchymov – kapitola uranových trestaneckých táborů, místa nepředstavitelného utrpení a nelidských podmínek.

Představte si procházku klidným lesem, která se náhle změní v cestu do minulosti plné hrůz. Strmé schodiště z klád, sevřené mezi dvěma ploty z ostnatého drátu se strážní věží uprostřed – „Schody hrůzy“ nebo „Mauthausenské schodiště“.

Když se s námahou vyškrábete nahoru, ocitnete se na prázdném prostranství, kde kdysi stál tábor s cynickým názvem Svornost. Cedule s nápisem „Prací ke svobodě“ je děsivou připomínkou politických vězňů, kteří zde v době socialismu otrocky těžili uranovou rudu.

Tyto tábory nebyly doménou jen sovětského Ruska; v 50. letech minulého století existovaly podobné i v českém Krušnohoří, kde tisíce trestanců musely v otřesných podmínkách těžit radioaktivní uran.

Temná kapitola jáchymovských dolů začala již během německé okupace za druhé světové války, kdy zde uran těžili nacističtí zajatci. Konec války však těžbě nepřinesl.

I když Jáchymov ležel v západní části země, kterou osvobodila americká vojska, zakrátko sem dorazila skupina Sovětů. V jejím čele stáli generál Michajlov a plukovník Alexandrov, zástupce velitele gulagů.

Prohlédli si místní uranové doly a usoudili, že se budou hodit. Josef Vissarionovič Stalin byl rozčarovaný, že Amerika má atomovou bombu, zatímco on ne, a chtěl USA co nejrychleji dohnat.

K výrobě bomby potřeboval uran a skutečnost, že ložiska drahocenné rudy ležela v cizím státě, ho netrápila.

O několik týdnů později tři jednotky Rudé armády bez varování obsadily tři jáchymovské doly. Tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger, který byl Sovětům ve všem nakloněn, dal pokyn, aby se proti tomu nic nepodnikalo.

Na konci roku pak vláda se Sovětským svazem podepsala tajnou a pro Československo nevýhodnou dohodu o těžbě. Měl vzniknout společný podnik, přičemž sovětská strana slibovala odborníky a technickou pomoc a prosadila si, že bude podnik v podstatě řídit.

Zároveň si směla do SSSR odvézt více než 90 % vytěženého uranu, aniž by se dohoda zmiňovala o ceně či dopadech na životní prostředí nebo zdraví pracovníků. Brzy přijeli sovětští „poradci“, kteří obsadili většinu rozhodujících pozic v odvětví.

Zjevně cílem sovětské armády v Československu na konci války nebylo jen porazit nacisty.

Po většinu dějin žili na Jáchymovsku převážně německy mluvící obyvatelé. To se ovšem po válce změnilo – mnoho Němců bylo ze země vyhnáno, pohraničí se vylidnilo a práci v dolech neměl kdo vykonávat.

Navíc o ni, i přes slušný plat, byl málokdo zájem, protože byla jednoduše nebezpečná. Sověti ale měli s těžbou velké plány. Začali proto do dolů navážet německé válečné zajatce, kteří tam museli pracovat nuceně.

A když v roce 1948 proběhl komunistický puč a moci v Československu se chopili komunisté, šlo to už ráz na ráz. Na Jáchymovsku se začaly zřizovat pracovní tábory a v uranových dolech museli dřít vězni.

Jak se člověk dostal na nucenou práci? Stačilo být novému režimu nepohodlný – nebylo třeba ani porušit některý z tehdejších zákonů. Stačilo pouhé podezření.

V dokumentu z archivů komunistické strany se dočteme, že dva roky v dole si někdo mohl vysloužit třeba tím, že se „stýká s cizinou“, poslouchá zahraniční rozhlas, vlastní dům, nemá „kladný poměr ke zřízení“, jeho sestra je občankou Rakouska, je hazardní hráč nebo jeho manželka nesouhlasila se znárodňováním majetku.

Na ještě delší dobu se dostávali především političtí vězni do „nápravně pracovních táborů“, které vznikaly (často na stejných místech) později a panovaly tam ještě horší podmínky.

Končili tam lidé, které odsoudil soud, což ale v nespravedlivém režimu neznamenalo vůbec nic.

Život v táborech byl příšerný. Když sem komunisté nahnali první stovky pracovníků, zařízení ještě ani nebyla dostavěná a připravená na tolik lidí. Vězni bydleli v dřevěných barácích, kam v zimě silně táhlo.

Chyběly deky, oblečení, boty, nádobí i uhlí na topení. Ubikace byly přelidněné a někdy se museli na jedné posteli střídat tři nocležníci. Není divu, že se v budovách šířily štěnice. Některé tábory vůbec neměly koupelny a skoro nikam nebyla zavedená voda.

Ta se buď dovážela, nebo pro ni vězni museli chodit – v táboře Svornost ji vláčeli po nechvalně proslulých Schodech hrůzy. Jídla bylo málo a bylo nekvalitní. Mizerná byla také zdravotní péče.

Táboroví lékaři byli nedostudovaní, nebo to vůbec nebyli lékaři a měli málo vybavení.

Příšerné podmínky panovaly i v samotných dolech. Pracovalo se deset hodin denně, chyběly ochranné pomůcky a používaly se primitivní nástroje a zastaralé technologie. Na bezpečnost se nedbalo a v nestabilních chodbách byl každou chvíli zával.

Nuceně nasazení lidé byli zesláblí z hladu a nedostatečně vyškolení, což vedlo k chybám. Zároveň museli dělat nebezpečné práce, které civilní zaměstnanci dolů odmítali. O těžbě radioaktivní uranové rudy, která byla sama o sobě zdraví škodlivá, ani nemluvě.

V dolech často docházelo k neštěstím a nejrůznějším nehodám, takže vězni umírali nebo přicházeli o zdraví.

Čas od času také někoho umlátili nebo zastřelili dozorci, což se ovšem jako zpráva šířilo jen mezi vězni, protože oficiální záznamy psali zase jen dozorci. Pamětník Antonín Husník vzpomínal: „Absolutně žádné opatření proti záření neexistovalo.

Odváželi jsme bedýnky smolky, koncentrované rudy. Když jsme odpočívali, seděli jsme na nich.“

Když se vězni něčím provinili, za trest skončili na místě, kterému se říkalo „korekce“. Byl to malý betonový bunkr pod úrovní země. Nedalo se tam kvůli nízkému stropu příliš stát, zatékalo tam a v zimě tam mrzlo.

Vězni tam dostávali ještě méně jídla než obvykle a nezřídka se stávalo, že tam člověk onemocněl a pak zemřel.

Spisovatel Karel Pecka vyprávěl, že velkou skupinu svědků Jehovových, kteří odmítali dělat cokoli válečného – tedy i těžit uran – zavřeli bachaři do sklepa a pravidelně je mlátili.

Jehovisté tam byli uvěznění skoro dva týdny, zpívali a živili se syrovými bramborami. Ty pak ale došly a vězni začali slábnout. Po dvanácti dnech je pak prý téměř bezvládné kamsi odvezli.

Neobvyklé nebylo ani nechávat vězně za trest stát špatně oblečené v mraze mezi ploty z ostnatého drátu.

Někdy se vězni pokoušeli z táborů uprchnout, ale obvykle to nekončilo dobře. I když člověk unikl ze střeženého prostoru, nebylo snadné se dostatečně rychle dostat z oblasti. Největší šanci na úspěch skýtalo utéct jednoduše přes hranice na Západ.

Pokud se uprchlý vězeň nedostal dost daleko, často ho chytili a byl odsouzen k doživotí nebo i k smrti. Někdy byli vězni při útěku zastřeleni. Objevily se i případy, kdy trestance k útěku schválně vyprovokovala tajná policie.

A někdy prý bachaři vězně nahnali do blízkosti plotů sami, aby je mohli zastřelit a potom říct, že se snažili utéct.

Koncem 50. let se tábory začaly postupně rušit. Dnes už z nich nezbylo skoro nic – dřevěné ubikace i strážní věže dávno zetlely, ostnaté dráty se rozpadly.

Na místě dolu Eduard dnes stojí sportovní středisko, tam, kde stál tábor Rovnost, je hotel a chatová osada, a další místa zarostla lesem. Jen na místě tábora Svornost najdeme ponuré repliky strážních věží a oplocení a obnovené Mauthausenské schody.

Slouží to jako památník všech, kdo v místních lágrech trpěli. Jáchymov si tak nese jizvu minulosti, která by nikdy neměla být zapomenuta. Je to připomínka, že i v malebných koutech světa se mohou odehrávat temné dějiny, jejichž stíny přetrvávají dodnes.