Dějiny papežství a církve vůbec jsou stejné jako dějiny světa. Najdeme v nich statečné hrdiny i lidské zrůdy, období milosrdenství i mocenské boje, rodinné intriky a zločiny, nad jejichž brutalitou zůstává rozum stát.
Někteří svatí muži rozhodně nebyli svatí a měli své kostlivce ve skříni, které se snažili před věřícími utajit. Jiní se zase naopak vůbec nestyděli a hřešili okatě a velmi okázale. Pojďte se spolu s námi podívat na ty nejznámější z nich.
Slibujeme vám, že se rozhodně nebudete nudit a jistě se dozvíte leccos zajímavého.
Trocha historie nikoho nezabije
Abychom pochopili postavení papeže ve světě, musíme si nejprve osvěžit některé historické souvislosti. Tím úplně prvním papežem byl patrně svatý Petr, kterého Ježíš Kristus ustanovil pastýřem všech věřících nového náboženství – křesťanství.
„Dám ti klíče království nebeského,“ řekl mu prý tehdy a svěřil Petrovi vládu nad dušemi věřících. Jak už to tak ale bývá, i svatý Petr měl máslo na hlavě.
Když byl Ježíš Kristus zatčen a uvězněn, Petr jej třikrát zapřel z obavy, aby nedopadl stejně jako on. Po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání se ale skutečně ujal vedení věřících, jejichž řady se stále rozrůstaly.
Jak vliv křesťanů sílil, začal se císař Nero obávat jejich vlivu a nemilosrdně je pronásledoval. Nechal zatknout i Petra a odsoudil jej k trestu smrti ukřižováním.
Petr se ale nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, a proto požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů.
Nashromáždili obrovský majetek
Ještě v 1. století našeho letopočtu nemělo křesťanství žádnou organizaci. Místo kněžích, tak jak je známe dnes, existovali apoštolové a proroci. Věřící jim prokazovali úctu, protože byli přesvědčeni, že tito muži mají schopnosti, které jim daroval samotný Bůh.
Jak roky ubíhaly, vedení věřících se soustředilo do rukou presbyterů, kteří volili a světili biskupy. Ti se postupně stali jakýmisi představiteli obcí, řídili jejich život a spravovali obecní pokladny.
Mezi nimi se časem dostali do popředí biskupové Říma, hlavního města říše. Netrvalo dlouho a nashromáždili obrovské hmotné bohatství i velkou moc nad životy věřících.
Ubránil Řím před útokem Vandalů
Ještě ve 3. a 4. století našeho letopočtu se všichni biskupové nazývali papeži. Název pochází od řeckého slova papas, které znamená otec. V 5. století našeho letopočtu již ale tento titul užíval jen biskup římský.
Ten své výsadní postavení opíral o tvrzení, že je přímým nástupcem svatého Petra. Když v roce 476 dobyli Ostrogóti Řím a sesadili císaře, v kdysi tak mocné říši zavládly zmatky. Obyvatelé města se tehdy obrátili k papeži, aby se ujal i světské vlády nad Římem.
Prvním mužem, kterému připadl tento nelehký úkol, byl svatý Lev Veliký. Tomu se podařilo ubránit Řím před útoky Vandalů a Hunů, a zamezit tak vyplenění tohoto krásného města.
Bohužel, ne všichni následovníci svatého Lva Velikého měli stejné kvality jako tento papež. Někteří z nich se totiž chovali jako chamtivé a nemorální zrůdy, na které dějiny jen tak nezapomenou. Pro lepší představu vám představíme ty nejhorší.
Štěpán VI. (?-897)
Podívaná jen pro silné nátury
Pokud bychom sestavovali žebříček největších šílenců na papežském stolci, první příčku by zcela jistě a naprosto zaslouženě obsadil Štěpán VI. (?–897). Jeho zvrhlé chování totiž bylo příliš silnou kávou i pro jeho mocné přátele. Posuďte sami…
Ve Vatikánu sice vládl pouhý rok, ale i tak to prý bylo až dost. Štěpán VI. totiž natolik nesnášel svého předchůdce, papeže Formosa, že ani jeho smrt nemohla ukojit bezbřehou touhu po pomstě.
Nechal proto rozkládající se mrtvolu nebohého muže vyzvednout z hrobu a postavit, či spíše posadit před soud. Historikové tomuto podivnému procesu dodnes říkají „synoda mrtvých“ a musela to být skutečně podívaná jen pro silné nátury.
Když si uvědomíme, že Formosus byl tehdy již několik měsíců „na pravdě Boží“, tak nám dojde, že soudci, kteří měli tento případ na starosti, jistě zažili okamžiky plné děsu, okořeněné silným zápachem.
Nechal jeho mrtvolu vláčet ulicemi
Mrtvý papež byl za tímto účelem oblečen do slavnostního oděvu a posazen na trůn, aby bylo všem přítomným jasné, že zde probíhá skutečný soud. Když byl nad ním vyřčen konečný ortel, byly mu odseknuty prsty na ruce, kterou během svého života žehnal věřícím.
Ale ani tento potupný akt Štěpánovi nestačil. Ve své touze ponížit Formosa ještě více nechal jeho mrtvolu vláčet ulicemi Říma.
Na závěr tohoto strašlivého průvodu bylo tělo bývalého papeže vhozeno do řeky Tibery a pro výstrahu ostatním zrušena všechna jeho svěcení a administrativní rozhodnutí.
Vláda šíleného papeže skončila
Zdálo by se, že byl konečně této nechutné akci konec, jenže další neblahé události na sebe nechaly dlouho čekat. Jen krátce po synodě mrtvých se totiž zřítila bazilika svatého Jana v Lateránu, což si věřící vykládali jako posmrtnou pomstu potupeného Formosa.
Hněv Římanů se logicky obrátil proti Štěpánovi VI. Rozlícený dav jej vypátral, zajal a někdo z těchto lidí jej pak uškrtil. Vláda šíleného papeže tak bylo po pouhém jednom roce ukončena. Ani to ale nepřineslo Římu vytoužený klid.
Na papežském stolci se „svatí“ muži střídali jako na běžícím páse, a zatímco jeden z nich zrušil výsledky synody mrtvých, další se opět postavil na stranu uškrceného Štěpána.
Sergius III. (870-911)
Pořídil si milenku a zplodil s ní syna
Jedním ze Štěpánových nástupců byl i Sergius III. (870–911), který se také neblaze zapsal do církevních dějin. Tento muž byl prolezlý zlem skrz naskrz a ani papežský stolec z něj neudělal lepšího člověka.
Sergius III. ve Vatikánu vládl pouhých sedm let, které ovšem byly pro jeho kritiky a odpůrce velice bolestivé. Jak vyplývá z dobových pramenů, neměl žádné morální zásady a podle toho se také choval.
Tak například byl prý jediným papežem, který prokazatelně zavraždil své dva předchůdce. Nejprve se zbavil papeže Lva V. A poté i jeho nástupce Christophera.
Dvojnásobný vrah udílel požehnání
Sergius zkrátka tak moc toužil po papežském stolci, až se mu opravdu podařilo na něj dostat. Že měl v té chvíli na rukou krev dvou mužů, zřejmě nikomu nevadilo.
Dvojnásobný vrah tak udílel požehnání ovečkám, které na tom s morálkou patrně nebyly o moc lépe než on. Tehdejší Řím byl totiž místem plným politických intrik, mocenských šarvátek a touhy po majetku.
Kdejaký šlechtic se chtěl stát papežem, a byl kvůli tomu ochoten dopouštět se i krutých zločinů. A právě to byl případ Sergia, který se narodil do bohaté aristokratické rodiny.
Papežů bylo jako máku…
Navíc byl členem skupiny, která kdysi bojovala proti zvolení papeže Formosa. Když k tomu ale přes všechny protesty přece jen došlo, Formosus svého soka raději jmenoval biskupem a poslal ho pryč z Říma. Když Formosus zemřel, Sergius se rychle vrátil zpět.
Zřejmě ale dostatečně nepospíchal, protože dalším papežem byl jmenován Bonifác VI. Když i ten odešel na věčnost, a to za pouhých 16 dní (nejkratší pontifikát v dějinách papežství), nastala roční vláda jeho odpůrce Štěpána VI., a potom konečně nastala Sergiova chvíle.
Konečně se nechal jmenovat papežem, ovšem mělo to jednu zásadní chybu – jiná skupina šlechticů totiž papežem prohlásila Jana IX., a tak měl Řím najednou papeže dva. A aby to bylo ještě komplikovanější, po nějakém čase byli zvoleni další dva papežové…
Oba předchůdce nechal uškrtit
Sergio raději uprchl z Říma a vyčkával, jak se věci vyvinou. K dalšímu zvratu došlo v roce 903, kdy jeden z papežům Christopher, vyhnal dalšího, Lva V., z Říma. Právě tehdy se Sergius vrátil v čele silné armády a zmocnil se obou znesvářených papežů.
A rozhodně se přitom nechoval jako světec, jehož „náplní práce“ mělo být milosrdenství a odpouštění. Oba své předchůdce totiž nechal uškrtit. Cesta k papežskému stolci tak byla volná a šílený Sergio III. konečně dosáhl roku 904 svého cíle.
Ani to jej ale nepřivedlo na zbožnou cestu. Pořídil si oficiální milenku, jistou Marozii, a zplodil s ní syna, který také udělal kariéru ve službách církve.
Dokonce se stal na několik let papežem, jenže na rozdíl od svého otce nepáchal nepravosti, které by vešly do dějin.
