„Jste volný, můžete jít,“ zazní od vyšetřovatelů. Posbírá si své věci a vydá se nekonečnou chodbou na svobodu. Jen co otevře dveře, je mu jasné, že domů se nepodívá. Už na něj čekají, a tak znovu putuje k výslechu. A takhle pořád dokola.
Všemocná Státní bezpečnost (StB) se nezastaví před ničím, a tak naplánuje operace, kterými šikanuje církevní hodnostáře, inteligenci nebo třeba občany s židovskými kořeny.
Dvě mouchy jednou ranou
Co: Akce K a Ř
Kdy: 1950
O co šlo: Zavírání a rušení klášterů
Komunismus a církev nejde dohromady, a tak ÚV KSČ jmenuje šestičlennou komisi, kde bychom našli ministra obrany Alexeje Čepičku (1910–1990) nebo propagandistu Václava Kopeckého (1897–1961). A právě ti mají svého mocenského soka zlikvidovat.
Záminka připravena
Vše je předem připravené, protože o Akci K se jedná už v dubnu 1949. O půl roku později končí ve vězení deset představitelů řeholních řádů, mezi nimi například opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996).
Ve vykonstruovaném procesu hodnostáři obdrží několikaleté žaláře, přiznají se totiž, že získávali informace pro Vatikán. Komunisté mají v ruce ceněnou záminku, a tak o osm dní později se vrhají na mužské kláštery.
V noci z 13. na 14. dubna 1950 vyráží do akce StB, jíž pomáhají členové SNB a Lidových milic. Obsadí na 75 klášterů, při druhé etapě jich získají dalších 60. Stejná situace panuje také na Slovensku.
Celkem si stát přivlastní na 219 řeholních budov a 2 376 nebohých mnichů končí v internaci.
Pro armádu!
Perzekuci neujdou ani ženské kláštery, tady chce ale režim postupovat opatrněji. Část jeptišek totiž působí ve zdravotnictví. Čepička ale naléhá, protože potřebuje klášterní budovy pro armádu, a tak se věci hnou kupředu.
Od července do září 1950 probíhá Akce Ř. Estébáci nepostupují tak tvrdě jako v případě mužů. Dbají však na to, aby jeptišky opustily řády a věnovaly se práci v jiném sektoru.
V tomto případě Československo získává majetek v hodnotě půl miliardy československých korun.
V centru dění
Co: Akce Neptun
Kdy: 1964
O co šlo: Vyzvednutí falešných nacistických dokumentů
Ministr vnitra Lubomír Štrougal (1924–2023) svolá na 15. září 1964 tiskovou konferenci, na které užaslým novinářům představí nečekaný úlovek – čtyři bedny obsahující tajné nacistické materiály.
Předem připravený poklad
Sám moc dobře ví, že hraje vabank a nic z toho není pravda.
Ústřední postavou se stává Ladislav Bittman (1931–2018), který slouží u StB. Kontaktují ho filmaři Československé televize, kteří chtějí pro magazín Zvědavá kamera prozkoumat šumavské Čertovo jezero.
Inspirují se v Rakousku, kde v Toplitzsee před několika měsíci naši sousedé narazí na truhlu plnou falešných nacistických britských liber! Bittmanovi, jež se ve volném čase věnuje právě potápění, nasadí brouka do hlavy.
Do toho všeho přemýšlí, jak pomoci nadřízeným. Ty trápí fakt, že v květnu 1965 má dojít k promlčení nacistických zločinů. A to komunisté nechtějí nechat jen tak, protože by rádi hodili nějakou špínu na nenáviděnou Spolkovou republiku Německo.
Natáčení je naplánované na konec června 1964. Pár dní před tím ale dorazí k jezeru dodávka, v jejíchž útrobách se nachází naaranžované truhly. Jejich vzhled budí dojem, že posledních několik let strávily právě na dně jezera.
Nacisté za hranicemi
Kdo by uvnitř čekal choulostivé informace, má smůlu. StB do nich uloží čisté kancelářské papíry, protože slíbený materiál od Sovětů zkrátka nedorazí. Habaďůra odstartuje 3. července, kdy potápěči bedny objeví, týden poté je vyzvednou na souš.
Do Prahy jsou odvezeny až obřadně, konvoj tvoří několik motocyklů a vozidel. Zpráva se okamžitě roztroubí do světa, zájem o informace mají i zahraniční novináři.
Souběžně s tím platí Čertovo jezero za oblíbenou turistickou destinaci, onoho léta ho navštíví na čtyři tisíce lidí! Co ale tajemné bedny obsahují prozradí až Štrougal. „Západní Německo a Rakousko je prošpikováno bývalými nacisty,“ dští síru.
Jedním dechem dodá, že tamní rozvědky používají esesácké metody. Akce Neptun svůj účel splní, Sověti sice informace dodají, ty ale nejsou potřeba. Podvodné pozadí nakonec odhalí sám Bittman, který v září 1968 emigruje. V Československu ho mezitím v nepřítomnosti odsoudí k smrti.
Republika bez škůdců
Co: Akce Asanace
Kdy: 1977–1984
O co šlo: Donucení nepřátel k emigraci
Slovo asanace zpravidla označuje opatření, která vedou ke zlepšení či ozdravění životního prostředí. Termín využívá StB a nazve jím akci, kdy chce z republiky vyštvat nežádoucí občany.
Nátlak je přesvědčí
Ve chvíli, kdy Václav Havel (1936–2011) a Pavel Kohout (*1958) odhalují text Charty 77, poštvou proti sobě a všem signatářům komunistický režim. Až v prosinci 1977 proti nepřátelům státu zahájí boj ministr vnitra Jaromír Obzina (1929–2003).
Volá po vystěhování hlavních organizátorů za hranice. Akce se ale zaměří také na členy ilegální církve a nenáviděného undergroundu. Drtivá většina dotčených ale odmítá svou vlast opustit, a tak přichází na řadu nátlak.
Nejdříve nesmí vykonávat svá zaměstnání, následuje odebírání řidičských průkazů a cestovních pasů. Samozřejmostí je také znemožnění studia potomků. Život znepříjemňují časté domácí prohlídky, které se jakoby náhodou konají nad ránem.
Příběh s hořkým koncem
Lidé jsou vláčeni po výsleších, ty však nikam nevedou. Často jsou k vidění bizarní situace, kdy zadržený opustí po 48 hodinách celu a před služebnou je znovu zatčen. Například hudebník Vratislav Brabenec (1943) tráví čas na služebnách třikrát týdně.
Ve chvíli, kdy selže psychický teror, přistoupí StB k fyzickému násilí. To dost často hraničí s úplnou likvidací. Novinář Ivan Medek (1925–2010) je zmlácen a odvezen za Prahu, kde ho nechají svému osudu. Ze strachu raději emigruje do Rakouska.
Podobnou zkušenost má i herec Pavel Landovský (1936–2014), jehož chtějí neznámí útočníci shodit z jednoho z pražských mostů. Nakonec je pozván na hostování do vídeňského divadla, jenže režim už mu neumožní návrat zpět.
Emigraci volí také Vlastimil Třešňák (*1950), o něhož při výsleších zhasínají sirky. Asanace donutí opustit republiku na 250 jedinců, ti s přechodem hranic přichází o československé občanství. Na zbytek čeká neustálá šikana.
Po pádu režimu se volá po potrestání strůjců, soudy odstartují až v roce 2001. Většinou jde o podmíněné tresty, a především hlavní protagonista – ministr Obzina – v průběhu soudních tahanic umírá.
