Družstvo mayských sportovců utrpělo porážku v míčové hře. Zatímco se jejich soupeři radují z vítězství, oni zaraženě mlčí. Vědí už, co bude v příštích chvílích následovat. Jejich kapitán přijde při krvavém obětním rituálu o hlavu…
Bohové přece musejí dostat svoji oběť. Na rituální setnutí hlavy už je všechno připraveno. Poražený kapitán se naposledy rozhlédne po svých spolubojovnících. Je ticho. Ze smrti nemá strach, stala se běžnou součástí jeho života.
Viděl už tolik bojovníků umírat i obětovat bohům… Porážku umí přijmout čestně. Kleká si do písku a hlavu pokládá na obětní kámen. Jediná rána ji pak oddělí od těla. Hlava se odkutálí stranou a z otevřené rány na krku se vyhrne proud krve.
Po chvíli zakrvácený trup uchopí za ruce a nohy čtyři dospělí muži a táhnou ho po hřišti. Potrava pro bohy je připravena. Dodá jim energii, aby se mohlo zrodit nové slunce.
„Poselství o věčném pohybu a obnově světa i o nutnosti živit božstva krví přinášela i míčová hra, oblíbená v celé Mezoamerice a kombinující v sobě prvek světské zábavy i rituálu.
Navenek se podobala sportovnímu utkání,“ píše o hře pok-a-tok současná historička Markéta Křížová (výraz pochází z mayštiny, Aztékové ji nazývají tlachtli, některé prameny uvádějí její český název pelota, který vychází ze španělského překladu).
Odborníci se domnívají, že se posvátná míčová hra poprvé objevila už u národu Olméků, který sídlil v oblasti Mexického zálivu někdy v 6. století př. n. l. Odtud se šířila do dalších oblastí Střední Ameriky. V období od 3. do 5. století n. l. Mayové do hry zapojili svoje představy o běhu vesmíru a času.
Hraje se u svatostánku
Píše se rok 500 n. l. Ve městě El Tajín (v dnešním mexickém státě Veracruz) už slunce vystoupilo vysoko na oblohu. Zdejší hřiště na míčové hry přicházejícím návštěvníkům připomíná velké písmeno „I“, vysypané suchým horkým pískem.
Má dlouhou střední část a na obou koncích krátké rozšíření. Velká plocha znázorňuje nekonečnost vesmíru. Posvátný prostor sousedí s chrámy a obřadními budovami, lemují ho sochy bohů a reliéfy scén z rituálních obřadů spojených s míčovými hrami.
V životě města má hřiště obrovský význam… „Výška zdi, která probíhala okolo celého hřiště, byla mezi 2,5 a 3 metry.
Okolní stěny byly zdobeny »zuby cimbuří« a pravidelně rozmístěnými kamennými sochami,“ líčí své dojmy jeden z pozdějších návštěvníků oblasti, španělský dominikánský kněz Diego Durán (asi 1537–1588).
Místo pro hru ohraničují na protilehlých stranách šikmé kamenné stěny, od kterých se odráží míč. Zároveň jsou na nich proti sobě umístěny dva velké kamenné kruhy. Na zbylých dvou protilehlých stranách se nacházejí dva kamenné schody. Právě na ně si teď sedají první diváci natěšení na zápas.
Obětují mladé a bohaté
Vedle hřiště se už rozcvičují skupinky mayských mužů. Někteří zlehka podupávají, svaly na těle jim nedočkavě hrají, už už dát se do zápasu. Za chvíli vběhnou na rozpálený písek. Výsadu změřit své síly ve hře ovšem nedostane každý.
Bojovat mohou hlavně mladí, silní, fyzicky zdatní muži většinou urozeného původu. Jiní by také tvrdou hru možná ani nepřežili… Privilegium být rituálně obětován ostatně náleží také bohatým mužům z vysoce postavených rodin.
Mezi diváky, kteří se shromažďují kolem hřiště, to vře. Všichni čile uzavírají sázky. Hlasitě se dohadují, které ze zúčastněných družstev vyhraje. „Vsadím i svoji ženu,“ promluví odvážně jeden z přihlížejících.
Prohrál ve sportovních sázkách už skoro celý svůj majetek, ale ani to ho neodradí od dalšího pokusu, jak zbohatnout. Tentokrát je o vítězství svých favoritů skálopevně přesvědčený a pustí do hry i o to poslední, co mu zbylo – manželku.
Sází se zlato, šperky nebo služebnictvo a po každé hře pak dochází mezi lidmi k velkým přesunům majetku.
Míč váží až čtyři kila
Obě družstva vběhla na svoji polovinu hrací plochy. Zápas začíná. Jeden z hráčů vhodil do pole tvrdý kaučukový míč. Ten může mít průměr od osmi do 20 centimetrů a váží od 170 gramů až po čtyři kilogramy!
Tuhou kaučukovou kouli hráči odrážejí předloktím, lokty, rameny, boky a koleny. Setkání s kaučukem letícím vysokou rychlostí přitom není nic příjemného, a tak si bojovníci většinou na zápasy oblékají ochranné oděvy z kůže.
Družstva, pohybující se nyní po hřišti, připomínají spíš obrněné rytíře než atlety. Publikum na chvíli ztichlo, aby se soustředilo na začátek zápasu. Za chvíli už ale s mohutným pokřikem povzbuzuje své favority. Hráči se rozbíhají po písku.
Snaží se dostat míč do soupeřova pole a do kamenného kruhu. „Co děláš, spíš? Hoď sebou!“ zakřičí jeden hráč na svého spolubojovníka.
Odrazil míč mocným švihnutím svého pravého lokte směrem k němu, jenže spoluhráč nereaguje, zaspal ten správný okamžik, aby míč poslal dál. V poslední chvíli kaučukovou kouli vyrazí nahoru svým kolenem přibíhající soupeř. Hráči musejí udržet míč ve vzduchu.
Přitom se ho ale v žádném případě nesmějí dotknout ani dlaněmi rukou ani chodidly nohou.
Krev na denním pořádku
Bojuje se zuřivě. Najednou se uprostřed hřiště vytvoří chumel hráčů. Něco se děje. Pak se všichni rozestoupí a jeden z nich má bolestí zkřivenou tvář. Pomalu šouravým krokem odchází ke kraji hřiště. Levou nohu táhne za sebou a teče mu krev.
Zranění jsou při tomhle tvrdém sportu na denním pořádku a občas pro některého z hráčů skončí utkání smrtí ještě dřív než při rituální oběti poražených. Někde totiž přijde při rituálním obřadu o život jenom kapitán, jinde dokonce celé poražené družstvo.
„Mrtvá těla obětí byla vláčena po dvorci, až byla celá země nasáklá jejich krví,“ líčí očití svědkové krvavé rituály, které po skončení zápasu následovaly. Bitva na písku vrcholí. Kamenným kruhem svisle připevněným na zdi právě proletěl míč.
Mezi diváky propuká jásot. Jedna ze soupeřících stran slaví vítězství. Podle pravidel hry právě nyní ona osvobodila slunce z podsvětí.
„Hra představovala kosmický boj mezi dvěma stranami soupeřícími o to, která z nich slunce z podsvětí vyvede, a to tím způsobem, že se skupina hráčů snažila prohodit jedním z kruhů umístěných na obou kratších stranách hřiště míč,“ vysvětluje pravidla hry současný mexicko-americký historik David Carrasco.
Průlet míče kruhem symbolizuje východ slunce. Přesná pravidla se ovšem město od města nebo dokonce vesnici od vesnice liší.
Málem přijde i o šaty
Hra skončila. Muž, který lehkomyslně vsadil svoji manželku, si rve zoufalstvím vlasy. Z jeho majetku už mu nezbylo nic. Teď ale nečeká, zvedne se z kamenného schodu u hřiště a utíká pryč.
Musí zmizet před rozvášněným vítězným mužstvem, které oslavuje svůj triumf. „Někdy měli vítězové právo zaútočit na řady diváků a odebrat jim šperky a šaty, načež publikum spěšně opouštělo místa,“ líčí současná německá historička Heike Owusuová.
Muži tak nezbývá, než se rychle někam vypařit, aby mu zbyly alespoň šaty, které má na sobě. Důležitější, než celý způsob hraní je právě závěrečné setnutí hlavy.
„Někteří autoři se z tohoto důvodu domnívají, že výsledky hry nebyly náhodně dané schopnostmi hráčů, ale že se jednalo o předem připravený rituál, při němž bylo dopředu jasné, kdo bude vítězem a kdo poraženým.
I sami vládci se někdy účastnili této ritualizované formy hry,“ říká Křížová. Podle ní má hra význam hlavně jako mytologický zápas mezi podsvětními silami a nebeskými božstvy. „Nechť proti nám nastoupí k míčové hře…, neboť k nim opravdu a vskutku chováme obdiv.
A ať si přinesou svoji výstroj, své kroužky, své přilbice a svoje kaučukové míče,“ vyzývají podsvětní síly hráči v mayské mytologické knize Popol Vuh. Zvítězit pochopitelně musejí bohové…
