Všechno je připraveno, obětní slavnost může začít. Čepel obsidiánového nože se na okamžik zaleskne ve vzduchu, než vnikne do roztřesené hrudi zajatce, aby z ní kněz mohl vyrvat ještě pulzující srdce.
Po staletí si na území Mexika a Střední Ameriky žijí Mayové svým vlastním specifickým stylem života bez kontaktu s vnějším světem.
Za sebou zanechají majestátní trosky architektonických skvostů, pověsti o městech plných zlata a spoustu dalších zajímavostí ze svých životů, které jsou všechno možné, jen ne nuda.
Stavitelé par excellence
Tak jako věří, že slunce má dvě tváře – denní, kterou vídáme za světla putovat po obloze od východu k západu, a noční, vydávající se opačným směrem, ovšem skrz strašlivou podzemní říši bohů smrti, i sami Mayové mají své světlé i stinné stránky.
Díky těm prvním o nich badatelé mluví jako o jedné z nejkultivovanějších civilizací v Americe. Tykají si s matematikou, astronomií, uměním i architekturou.
Dech dokáží vyrazit třeba stupňovitými pyramidami, které budují do ohromných výšek, aby se dostali co nejblíže bohům. Postaví jich dokonce víc než Egypťané. Některá mayská města se pyšní i stovkou pyramidových chrámů!
A za zmínku stojí i systém širokých stezek, rovných jako pravítko, spojujících jednotlivé svatostánky, bez ohledu na terén, kterým procházejí.
V jejich náročné údržbě vidí mimochodem odborníci jeden z mnoha důvodů, proč se tak vyspělá civilizace v 9. století začala hroutit.
Nikdo není dokonalý
Je s podivem, že přes znalost složitých stavebních technik, kterými postaví mimo jiné Akropoli v Copánu, tyčící se 300 metrů nad řekou, uniknou Mayům některé zdánlivé samozřejmosti. Neznají například kolo.
Ví sice, co je válec, už je ale nenapadne rozřezat ho na plátky a dát doprostřed osu. Proč taky, když nemají tažná zvířata, která by orala pole a vozila věci. A tak veškerá dřina zůstává na lidech. Naštěstí jich Mayové mají dost.
Tamní města na svém vrcholu dosahují hustoty osídlení kolem 800 obyvatel na kilometr čtvereční, což přibližně odpovídá hustotě osídlení Los Angeles.
Odvrácená stránka mayské kultury
Druhá strana mayské mince je o poznání temnější. Obsahuje pojmy jako vražda, zajatci, vyplenit město nebo vyrvat srdce živému z těla. Většinou v rámci drsných rituálů. Jedno mayské město má dokonce stěnu chrámu celou z lidských lebek.
Mayové totiž věří, že musí bohům splácet krvavý dluh za své stvoření. A jelikož nejvzácnějším darem, který jim mohou dát, je lidský život, není nouze o hororovou podívanou.
Prim při ní hrají hlavně váleční zajatci, kterým jsou v „rámci splátek“ vyrvány vnitřnosti, utrhnuty ruce a nohy a na záda připevněno dřevo, sloužící jako pochodeň. Další jsou staženi z kůže, ve které kněží následně tančí.
Nejčastější je ale nešťastník položen na obětní kámen, kněz mu obsidiánovým nožem rozřízne vypjatou hruď a krví z vytrženého ještě pulzujícího srdce pak skropí sochu příslušného boha. Stětí nebo utopení je proti tomu procházka růžovým sadem.
Cha, cha, ty nejsi tetovaný
Bolest a utrpení ale nezpůsobují Mayové jen zajatcům, ale také sami sobě. Kromě pouštění krve z vlastních genitálií mimo jiné také třeba tetováním.
Místo totiž nejdřív pomalují barvou a potom do něj řezají, což ve výsledku vede k tomu, že kresba se zanítí a začne hnisat. Přesto se neustále posmívají všem netetovaným.
V módě mají i jiné věci – třeba navozování šilhavosti, pomocí korálků vplétaných do vlasů tak, aby spadaly před obličej, nebo zplošťování lebek obvazy či dřevěnými destičkami.
Někdy tato úprava symbolizuje sociální postavení jedince, jindy má hlavně dodat bojovníkům strašidelný vzhled.
