Podzim roku 1941. Mladík s vlasy „na havla“, vymóděný do kostkovaného saka, úzkých kalhot a bot zvaných „maďary“ stiskne zvonek u secesních dveří bytu v pražském činžáku. Doprovází ho blonďaté děvče.
Za chvíli se nenápadně pootevřou dveře a z nich se vysune ruka. „Vstupné,“ ozve se hlas z nitra bytu. Mládenec vytáhne pod sakem ukrytou láhev vína.
Podá ji ruce, která po ní dychtivě chňapne. „Můžete dál,“ řekne vzápětí hlas. Teď už zní o poznání příjemněji. Dveře se otevřou trochu více a pár rychle, téměř konspirativně, vklouzne dovnitř. Obsah láhve okamžitě putuje do malé vaničky umístěné v předsíni.
Nějaká tekutina podivné barvy tam už je, a protože dosud chybí další dva páry, určitě jí ještě trochu přibude. Sotva je osazenstvo chystaného mejdanu kompletní, hostitel bere do ruky vařečku a směs ve vaničce zamíchá.
Sběračkou ji potom rozlévá do připravených skleniček. Všichni ucucávají namíchaný „koktejl“. Chutná příšerně, ale nikdo to nepřizná. Vzápětí hostitelka přiloží desku na gramofon a bytem se začínají rozléhat tóny jazzové hudby. Páry se rozvlní v jejím rytmu. Swingový dýchánek s příchutí zakázaného ovoce začíná.
Češi se nesmějí bavit
Mládež oblečená v potápkovském stylu (u mužů volné kostkované sako, úzké kalhoty, rámové boty na vysokých podrážkách zvané maďary a typický účes s delšími vlasy vzadu „na havla“) si hýčká pocit, jak odvážně protestuje proti nacismu.
V dubnu 1941 totiž zakazuje státní tajemník Karl Hermann Frank (1898 – 1946) v Protektorátu Čechy a Morava tanec. Důvod je jasný: Když němečtí vojáci Wehrmachtu umírají na frontách 2. světové války, není přípustné, aby se Češi bavili!
Tancechtivým lidem se říká potápky. Co to znamená, vysvětluje současný hudební publicista a muzikolog Lubomír Dorůžka:
„Bylo to odvozené od oblíbené taneční figury, kdy se při tanci člověk pravým ramenem potopil a levým ramenem vynořil zpátky nahoru.“
Zrůdné hříčky přírody
Říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler (1889 – 1945) odsuzuje jazz jako „negersko- židovskou hudbu“, kterou skládají Černoši a šíří Židé. Čistá německá rasa se nesmí něčím tak podřadným vůbec zabývat! Podobnou strategii razí i protektorátní úřady.
Někdy stačí i maličkost, když si Sicherheitsdienst (zpravodajská služba nacistů) všimne, že česká potápkovská mládež říká pražskému Václavskému náměstí Trafalgar. Považuje to za projev sympatií k USA a Velké Británii, tedy německým nepřátelům.
„Tyto zrůdné hříčky pražské přírody si říkají „trafíci“ nebo „svingaři“, poněvadž jejich shromaždištěm je část Václavského náměstí, jíž říkají Trafouš … a jejich nejmilejší zábavou tanec swing,“ píše znechuceně o zkažené mládeži v roce 1941 jazykovědec Josef Beneš (1902 – 1984) v časopise Naše řeč.
Jak obejít zákazy
Je zle. Němci tanečníky začínají pronásledovat. V Plzni dojde v březnu 1941 k zatčení jednoho potápky, dělníka ze Škodovky.
Mládenci s „havlem“ nesmí veřejně vystupovat a pražští ředitelé středních škol zakazují studentům chodit v potápkovském oblečení do školy. Jenže taneční fanoušci si vědí rady, jak zákazy obelstít. Nesmí se tancovat jinde než v tanečních školách?
Chodí tedy hned do několika tanečních kurzů najednou, takže příležitost si zatrsat dostanou denně.
Sicherheitsdienst reaguje zprávou, že se vyskytují „pokusy o obcházení nařízení o zákazu tance růstem počtu tanečních kurzů.“ Také se ukrývají do soukromí a pořádají utajené mejdany v bytech. Sejde se při tom několik párů a vstupenkou je obvykle láhev alkoholu. Tančí se a vesele popíjí.
„Černošská hudba měla za protektorátu obrovský ohlas u mládeže, která sympatizovala i se samotnými Američany.
A z takového politického vlivu nemohli být Němci nadšeni, ač i jejich důstojníci „zakázanou“ hudbu poslouchali,“ objasňuje současný český historik Petr Koura důvod nacistické nenávisti.
V Německu dokonce vzniká hnutí Swing Jugend, jako reakce na spořádanost Hitlerjugend. Nacistická moc se s nimi ovšem nepáře. 18. srpna 1941 zatýká asi 300 členů hnutí. Nechává jim ostříhat vlasy a ty nejradikálnější posílá rovnou do koncentračních táborů.
