Mladík užasle pohlédne vzhůru. Torzo nedokončené stavby před ním ční do výše, přesně tak, jak jej zanechal jeho předchůdce Matyáš z Arrasu. Osm pětibokých kapli a část katedrálního ochozu s arkádami. Stavitel si až nyní uvědomuje, jak těžký úkol před ním leží…
Petr Parléř (1332/1333–1399) se do práce pouští s obrovským odhodláním.
Přepracovává původní plány a podle svých představ vybudovává chór katedrály, který překlene síťovou klenbu, navrhuje a patrně i vytesává známou kamennou sochu svatého Václava a mezi bustami v interiéru chrámu zanechává i svou vlastní podobiznu.
Vypleněné boží místo
Když cítí, že mu ubývá sil, uzavírá architekt chór prozatímní stěnou. Snad tuší, že se blíží zlé časy, které další práce na katedrále znemožní. Chrám tak zůstává přibližně v polovině dnešní délky, a to po neuvěřitelných 500 let.
Katedrála se stává cílem drancování už na počátku husitských válek v roce 1421 a o necelé dvě století později, v roce 1619, ji bezostyšně plení kalvinisté. Aby toho nebylo málo, v roce 1757 je zasažena během pruského bombardování a vážně poškozena.
Do střechy prorazí díru
Pokusy o dostavení božího místa se nedaří, a chrám proto v 1. polovině 19. století silně chátrá. Na několika místech dokonce hrozí jeho částečné zborcení. V roce 1859 vzniká Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta. Je rozhodnuto:
tak významná duchovní stavba se musí dokončit!
Teprve architektovi Kamilu Hilbertovi (1869–1933) se však daří dovést stavbu ke slavnostnímu vysvěcení a otevření v roce 1929 u příležitosti tisícího výročí mučednické smrti českého světce, svatého Václava (asi 907–929/935).