Kníže přichází ke kostelním vratům, ty jsou však zamčena. Buší na ně – buch, buch, buch – ale bez odezvy. Na dvorci se válí hustá ranní mlha a z ní vystupují ozbrojenci s obnaženými čepelemi. Pak se napřáhnou a bílé zdi svatostánku pokryje tmavě rudá krev. Z utrpení se rodí legenda, z mrtvého se stává svatý.
Česká hagiografie přináší velké množství příběhů, které si nezadají s hollywoodskými trháky. Příběhy zrady, nenávisti, pomsty i obětování. Patronem země se stává právě svatý Václav (asi 907–935), český kníže a oběť strašlivé bratrovraždy.
Příběh jeho vraždy se stává jedním ze základních kamenů české historiografie. Ale není rozhodně prvním z rodiny, kdo si nasadí svatozář. Protože už jeho babička projde tímto „rituálem“.
Dvě rozhádané ženské
Tetín se topí ve tmě. Osamělé hradiště je už nějakou dobu sídlem kněžny Ludmily (asi 860–921). „Nehodlám se hádat se svou nevděčnou snachou,“ prohlašuje vdova po prvním českém knížeti.
„Moudřejší přece ustoupí.“ Legendy se o důvodu sporu mezi Ludmilou a kněžnou Drahomírou ze Stodor (asi 890 – asi 935) zmiňují různě. Prý šlo o spor ohledně výchovy Drahomířiných synů.
Ale ve skutečnosti je za tím nejspíš politika – Drahomíra favorizuje církevní otce ze Saska, Ludmila zase naslouchá těm z Bavorska. Pro zemi to je důležité rozhodnutí, protože nejde jen o modlení, ale zejména o vliv a obchod.
Vikinská poprava
Drahomíře nakonec dojde trpělivost. „Chci se té baby zbavit,“ prohlásí. A má štěstí – zrovna jdou kolem dva severští bojovníci, které jde snadno najmout.
Vikingové z daleké ciziny, kteří se živí jako nájemní zabijáci, Tunna a Gommon úkol přijmou a vyrazí na Tetín. „A hlavně ji nepropíchněte, abyste z ní neudělali mučednici!“ Svatí totiž přichází na svět skrze krev.
A tohle má být jen likvidace, ne akt, který by z nenáviděné tchýně udělal někoho slavného. Vikingové v rukou mají šál, kterým chtějí Ludmilu uškrtit, aby doslova splnili příkaz mladé kněžny.
Mučednice i bez krve
Na hradě je jen několik strážných a ostřílení bojovníci se jich snadno zbaví. A pak už jen staří sloužící, ti neznamenají žádné nebezpečí. Ludmila jim jde vstříc smířená a se vší rozvážností, dalo by se říci – se svatým klidem.
Sepne ruce k modlitbě, jak už nejspíš tuší, co ji čeká. V okamžik, kdy Tunna a Gommon přistoupí k samotnému aktu, klid se přemění v strašlivou bouři. Povalí stařenu na kolena, omotají ji krk šálem a zatáhnout.
Ludmila se nebrání, smrtp řijímá tak důstojně, jak se na ženu jejího postavení a víry sluší. Stačí pár minut a je hotovo. Úspěšně? Kdepak.
Drahomíra si totiž klidu příliš dlouho neužije – kolem mrtvé kněžny brzy vznikne kult a necelé dvě století po své smrti je svatořečena. To z ní, mimo jiné, dělá i první českou svatou.
