„Francouzi se blíží,“ šíří se panika českými zeměmi v průběhu léta a podzimu roku 1800. S tím, jak se vyvíjí válka druhé koalice proti revoluční Francii, vládne všude neklid.

V Plzni úřady dokonce zachytí profrancouzsky laděný leták – to je další důkaz, že nepřítel není daleko!

Lidé pořádají náboženská procesí, během nichž vzývají Boha, aby od země odvrátil hrozbu nepřátelského vpádu. Prahou táhne slavnostní průvod, v jehož čele je nesen prapor s nápisem:

„Vzhůru, Češi, pod praporce, kníže Karel jest náš vůdce!“ Odkazuje k arcivévodovi Karlu Ludvíkovi Rakousko-Těšínskému (1771–1847), tehdejšímu českému místodržiteli a vojevůdci.

Právě on si klade za cíl naverbovat co nejvíce mužů do císařské armády. Podněcuje vznik Česko-moravsko-slezské legie. „Přidejte se k ní,“ vyzývá 2. listopadu 1800 pražskou studentskou obec.

Praxe se zbraní v ruce

Není to poprvé, co se studenti postaví na obranu své vlasti. „Vzpomeňte na své kolegy, kteří bránili Prahu před Švédy v roce 1648,“ připomínají jim jejich profesoři. „Čest a povinnost vám káže, abyste vstoupili do vlastenecké legie,“ naléhají na ně.

Že jde o akt dobrovolnictví? To současní historikové zpochybňují. Úřady studentům slibují hory doly. Kdo dosud neměl nárok na stipendium a vstoupí do legie, bude mít peněžní výpomoc v příštích letech studia jistou.

Na „legionáře“ rovněž čeká zajímavější práce po dokončení školy. Čas strávený u legie se jim bude započítávat do odborné praxe. „Pět krejcarů na den a pravidelný příděl chleba,“ přidává navrch arcivévoda Karel.

Válčit budou doma

Zverbovat se nakonec nechává 634 mladých mužů. Z více než poloviny jde o filozofy. Rozdělí se do čtyř setnin a každý den se na dvoře Klementina cvičí se zbraněmi od čtvrt na jedenáct do čtvrt na jednu, tak aby nepřišli o žádné přednášky.

Vánoce, nevánoce, 26. prosince 1800 se naverbovaní studenti i zvědaví Pražané v deset hodin dopoledne scházejí na Staroměstském náměstí v Týnském chrámu, kde je slavnostně vysvěcen prapor legie. Na druhý den večer na něj noví císařští vojáci skládají přísahu.

Její slova habsburskému domu ale příliš radosti neudělají. V přísaze se příslušníci studentské legie výslovně zavazují, že budou výhradně sloužit jen „v naší vlasti“.

Obecná přísaha rakouských vojáků obsahuje slova, že budou svému panovníkovi k dispozici „na souši i na moři“. „Proč bychom měli s něčím takovým souhlasit, když české země žádné moře nemají?!“ usnesli se ovšem „legionáři“…

Mše na cestu

Všechny čtyři setniny studentské legie, vedené zkušenými armádními vojáky, se 28. prosince 1800 v ranních hodinách shromažďují na dvoře klementinské koleje v plné parádě, aby vyslechly mši.

V chladném zimním větru se třepotají bílá pera na kloboucích příslušníků legie a střapce z černožlutého hedvábí na jejich šavlích. Krátce po desáté hodině se vydávají na pochod směr České Budějovice.

Tam po řadě zastávek dorazí až 6. ledna 1801. Nepřítel ovšem nikde. Studenti se aspoň podílejí na stráži města a dál pilují zacházení se zbraní.

„Císař uzavřel s Napoleonem mír!“ doléhá zhruba v polovině února 1801 do Budějovic radostná zpráva. V bezprostředním ohrožení Vídně se císař František (tehdy ještě II.; 1768–1835) rozhodl s nepřítelem raději vyjednávat.

9. února 1801 pak byla podepsána mírová dohoda ve francouzském Lunéville. Existence studentské legie se rázem jeví jako bezpředmětná.