„Lidský život se točí pouze kolem sexuality. Na tom se nic nezměnilo a nezmění,“ šokuje Sigmund Freud společnost přelomu 19. a 20. století. Puritáni lapají po dechu. Vždyť je nepřípustné odhalit třeba jenom nahé ženské koleno!

Malý Sigmund Freud (1856–1939) prožívá start do života jako z pohádky.

Jeho matka Amálie Freudová (1835–1930) sice má pořádně proříznutou pusu, ale navzdory tomu svého prvorozeného synka neoslovuje jinak než „můj zlatý Sigi“ a neustále mu dává najevo svoji lásku.

První tři roky strávené v moravském Příboru tráví jako v ráji. „Když jsi byl oblíbeným dítětem své matky, budeš mít během svého života pocit vítězství, pocit úspěchu, který se ve skutečnosti málokdy nesplní,“ říká později a těží z toho i při svých výzkumech.

Netají se tím, že byl do své matky zamilovaný, a tvrdí dokonce, že i žárlivost na vlastního otce je ze strany syna přirozeným jevem. Rodina ale v roce 1859 z Příbora odchází. Jejich obchod s látkami zkrachoval a musejí hledat obživu jinde.

Lékař i lampář berou stejně

Usazují se ve Vídni a pro Sigmunda se rakouská metropole stane domovem. Úspěšně tu v roce 1881 odpromuje na lékařské fakultě Vídeňské univerzity. Láká ho výzkum, ale tím se neuživí. Navíc si už vybral nevěstu.

Miluje půvabnou Martu Bernaysovou a své nastávající musí zajistit dostatečné zázemí. Jinak její rodina nedovolí, aby si ji odvedl k oltáři. Proto nastupuje do vídeňské Všeobecné nemocnice.

Ve výzkumu ale pokračuje dál a už v roce 1885 vyráží do Paříže za proslulým francouzským psychiatrem Jeanem Martinem

Charcotem (1825–1893) a z pobytu si odváží první dojmy, že příznaky hysterie mohou ukazovat na potlačený sexuální pud. Své zkušenosti okamžitě využije a po návratu si 26. dubna 1886 ve vídeňské Radniční ulici č.

7 otevírá soukromou praxi na léčení hysterie a neuróz. Ačkoli sídlí na dobré adrese, rodina žije skromně. Freudův plat tehdy zhruba odpovídá mzdě rozsvěcovače pouličních lamp.

Odhalení hysterické dámy

Společně s rakouským psychiatrem Josephem Breuerem (1842–1925) diskutuje o tom, zda hysterie opravdu má v pozadí sexuální příčiny. Společně vytvářejí katarzní metodu léčení hysterie.

U jedné své pacientky Berthy Pappenheimové, označované kvůli lékařskému tajemství jako Anna O., se Breuer setká se zajímavým jevem. Ve chvíli, kdy žena začne o svých problémech otevřeně mluvit, příznaky najednou mizejí.

Breuer pacientku uvádí do hypnózy a nechává ji hovořit. Anna O. trpí neustálým strachem z pronásledování. Když se svěří se svými zážitky z dětství, lékaři se nestačí divit. „Bratr mi olizoval nohy,“ vypráví. Brzy poté vylíčí i další zážitek:

„Ve čtyřech letech jsem pozoroval otce. Laskal tak naši služebnou. Když si všiml, že je pozoruji, nasekal mi.“

Nechává pacienty mluvit

Jenže situace se zvrhne. Pacientka si začne k Breuerovi vytvářet citový vztah, dojde k takzvanému přenosu, stavu, který se později stane základem psychoanalýzy. Lékař se bojí žárlivosti své ženy a z výzkumů raději vycouvá. Zato Freud září nadšením.

To je sousto! Věří, že právě odhalil příčinu psychických traumat. Proto výsledky jejich spolupráce zpracovává a dál rozvíjí. Společně s Breuerem vydávají roku 1895 Studii o hysterii. Už tehdy svými teoriemi rozvíří poklidné akademické vody.

Freud se pak od hypnózy odkloní a dává přednost metodě volných asociací, kdy nechává své pacienty mluvit, co je napadne, a z volných myšlenkových pochodů hledá klíč k jejich problémům. Vytváří teorii psychoanalýzy.

Příčina potíží: sexuální zneužití

Ve Vídeňské společnosti pro psychiatrii představí 21. dubna 1896 veřejnosti svoji Etiologii hysterie na vzorku 18 pacientů, mužů i žen.

S první hypotézou přichází už v roce 1890, ale nyní tvrdí, že příčinou hysterie a obsedantních neuróz je potlačená vzpomínka na sexuální zneužití z velmi raného dětství, obvykle do věku asi 4 let.

S tím se podle svých pozorování setkává ve své praxi velmi často. Jednou k němu jako pacient přichází i jedenáctiletý chlapec. „Musím si před spaním k posteli postavit čtyři židle, jinak neusnu,“ líčí mu svůj zvláštní zvyk. Příčinu se podaří zakrátko odhalit.

Chlapce jako čtyřletého zneužije jeho chůva. Barikáda v podobě židlí má tvořit jeho ochranu. Pochopení od kolegů se Freud ovšem nedočká.

Ostatně už když mluvil ve vídeňských akademických kruzích po návratu z Paříže roku 1885 o potlačeném sexuálním pudu, setkal se s pobouřením. A to byl slabý odvar toho, co přednáší teď.

Pornograf s pohádkami

Jeho prohlášení, že sex je jádrem všeho lidského konání, konzervativce doslova zvedne ze židlí. Taková nehoráznost a oplzlost!

Nejsou ochotni naslouchat tomu, že Freud jako důkaz předkládá několikaletá sledování svých pacientů a podrobně líčí jejich chorobopisy. Ve svém výkladu lidské sexuality je naprosto otevřený.

Nevyhýbá se pojmu libido, který označuje za základní rozměr lidské erotiky. Volba sexuálního partnera podle něj funguje nevědomě, podle jakéhosi erotického magnetismu.

Jeho názory, které vydává roku 1905 souborně jako Tři teorie svádění, i když byly veřejnosti představeny už dříve, působí doslova jako rozbuška.

Tvrdit takové věci v době, kdy je pro ženu společensky nepřípustné obléci si kratší sukni než do poloviny lýtek, je prostě skandál a bez skrupulí ho použijí i jeho rozzuření kolegové.

Mnoho z nich pochází z puritánstvím nasáklé viktoriánské Anglie, kde je v té době skandální odhalit i pouhý ženský kotník. Padne i označení „židovský pornograf s vědeckými pohádkami“. Kritika Freuda ale neodradí, ve výzkumech pokračuje neúnavně dál.

Nestydatý sen služebné

Praktické příklady pro zkoumání zapeklitostí lidské duše nachází i ve vlastním domě. Na jaře roku 1897 za ním přiběhne vyděšená služebná Lisl. Chce mu něco vyprávět, ale v rozčilení není schopná ze sebe dostat souvislou větu.

„Lisl, uklidněte se. Řekněte mi, co se přihodilo,“ pobídne ji Freud. Lisl mlčí. Stydí se. Nevynadá jí její pán, když mu to řekne? Nakonec se nadechne a spustí. „Měla jsem sen. Zdálo se mi, že vaše paní zemřela. A já jsem se za vás provdala,“ vysype ze sebe.

Teď ale očekává nejhorší… „Určitě mne vyhodí z domu. Říkat svému zaměstnavateli takové nestydatosti, to se přece nedělá. Co když si bude myslet, že chci paní třeba otrávit a pak si pána opravdu vzít?“ myslí si Lisl. Pán ale zůstává v klidu.

„Díky bohu,“ oddechne si služebná, která mu otevírá dveře do světa psychoanalýzy.

Zkoumá sám sebe

Freud neváhá a o svoje poznatky se hned dělí s berlínským přítelem, lékařem Wilhelmem Fliessem (1858–1928), se kterým se radil i o teorii svádění. Všechno mu v květnu 1897 vylíčí v obsáhlém dopise.

Dodává, že si myslí, že v neurózách se zrcadlí nepřátelské pocity vůči rodičům. Pocity nenávisti se pak mnohdy přenášejí na další osoby – to je prý případ Lisl a jejího snu.

Ovšem nehraje si jenom na pozorovatele, se stejnou optikou zkoumá i svoje chování, sny a představy. „Nejlepším objektem k psychoanalýze jsem já sám,“ vyznává se Fliessovi ze svých pocitů. Lisl mu jenom nastínila cestu k pochopení svých pocitů a vášní.

V říjnu 1897 po pětiměsíčním výzkumu opět píše příteli, že u sebe poznává „tytéž pocity jako Lisl“. „Já jako syn prostě miluji matku a přeji si zabít otce, kdybych byl dcerou, bylo by to přesně naopak,“ líčí svůj názor. Je to podle něho součástí určité životní etapy.

Tajemství oidipovského komplexu

Odtud už je jenom krůček k jeho teorii takzvaného oidipovského komplexu, tedy milostného vztahu syna k matce. I tady čerpá z pozorování svých pacientů. Oidipovi, řeckému hrdinovi, prorokuje věštba, že jednoho dne zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou.

Proroctví ho vyděsí, a tak pro jistotu odejde z domova. Když se ale vrátí, dojde k jeho přesnému naplnění. Freud předpokládá, že komplikovaný vztah syna k matce je vlastně obrazem skryté sexuální touhy.

„Typické sny s podtextem oidipovského komplexu jsou takové, ve kterých děláme sexuální návrhy starším osobám nebo osobám s autoritativní či pečovatelskou funkcí jako jsou učitelé, faráři nebo zdravotní sestřičky,“ vysvětluje.

Konečně se dočká uznání

V roce 1900 vydává svoje nejzásadnější dílo Výklad snů. „K Výkladu snů měl Freud hluboce osobní vztah a také v něm na sebe hodně prozradil.

Své ambice, úzkosti, frustrace, pocity velkoleposti, ale i méněcennost,“ prozrazuje současný autor Michal Černošek. Za knihou stojí deset let práce. „Podařilo se mi prokázat, že sny mají smysl, který lze uhodnout,“ píše.

Sen považuje za cestu k lidskému nevědomí. Přichází i společenský úspěch. Díky jedné vlivné pacientce se roku 1902 konečně stává mimořádným univerzitním profesorem. Stále více odborníků také přichází na chuť jeho psychoanalýze.

Scházejí se ve středu v bytě na vídeňské Berggasse. Nechybí zde lékaři Max Kahane (1866–1923), Rudolf Reitler (1865–1917) nebo Alfred Adler (1870–1937).

Na pravidelných středečních dýcháncích se diskutuje o nových objevech. Ze skupinky se rodí budoucí Vídeňská psychoanalytická společnost.

Definitivním zlomem, kdy vědecká veřejnost vezme Freudovy teorie na milost, se stává 1. mezinárodní setkání psychoanalytiků v roce 1908 v Salzburku, které se svými kolegy uspořádá.

Židovská pavěda

Přibývá mu pacientů. Jít k Freudovi na psychoanalýzu se stává módou. „Ve své vrcholné době prováděl jedenáct analýz denně a za každou dostával až 100 korun.

Přitom ale velice zohledňoval finanční situaci pacienta a potřebné léčil stejně jako dříve zdarma,“ uvádí současný rakouský publicista Georg Marcus. Idylka ale dlouho netrvá.

Jako černý stín se do lékařova života vkrade v roce 1923 vážná nemoc – rakovina hrtanu. Další hrozbu jeho kariéře představuje nacistický netvor, který se v roce 1933 dostane k moci v Německu a pomalu si brousí drápy i na zbytek Evropy.

10. května 1933 se v mnoha německých městech pálí protinacistické knihy a na hranicích nechybějí ani Freudovy spisy. „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy,“ komentuje událost on sám.

Podpora od Britů

Do poslední chvíle věří, že se Rakousko bacilu národního socialismu ubrání. Německá všeobecná lékařská společnost pro psychoterapii je ale už pod dohledem nacistů a všichni členové židovského původu z ní musejí odejít.

Proti psychoanalýze jako židovské pavědě pořádá teď tažení německý vůdce Adolf Hitler (1889–1945).

Kdysi se Freud bál představit svoje teorie ve Velké Británii, teď po nuceném odchodu z německé lékařské společnosti se mu ironií osudu naopak dostává velkého uznání právě u britské Royal Society od Medicine.

Když nacisté po okupaci Rakouska v březnu 1938 vtrhnou i do jeho bytu, pochopí, že je všechno jinak. Seberou mu pas a dozví se, že bude poslán do koncentračního tábora.

Mezinárodní ostudu neriskují

Německý vyslanec Johannes Bernhard, Graf von Welczek (1878–1972), ale dostane rázné upozornění z Francie:

„Špatné zacházení s proslulým lékařem vyvolá skandál ve světě.“ Není vyloučeno, že se ve prospěch Freuda možná angažuje i italský fašista Benito Mussolini (1883–1945).

V minulosti spolu totiž byli v kontaktu zprostředkovaném italským dramatikem Joachimem Forzanem.

Ten v roce 1933 přivezl Freudovi německý překlad svých dramat, který sepsal společně s Mussolinim, a lékař Benitovi poslal Einsteinův spis „Proč válka?“ Spojuje je i zájem o antické vykopávky.

Naprosto jednoznačně ale proti Freudově perzekuci protestuje americký prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945). Mezinárodní ostudu si zatím nacisté netroufnou riskovat. 4. června 1938 proto dostává Freud povolení k opuštění Rakouska. Vycestuje do Londýna, kde 23. září 1939 podlehne rakovině.