Poptávka po pitné vodě v Číně roste. Její zdroje se tenčí. Starosti si dělají i rolníci v provincii Šen-si u města Si-an. Nelení a pokoušejí se vykopat studnu, aby získali další kýžený zdroj vody.
Netrvá to dlouho a krumpáč jednoho z nich se o něco zastaví a zacinká. „Nemůžu se dostat dál,“ křičí na své kolegy, zatímco vyhrabává podivné terakotové figury.
První čínský císař Čchin Š’-chuang-ti (260–210 př. n.
l.) dá základy silné čínské dynastii Čchin, podaří se mu uklidnit dvousetleté období trvajících zmatků a sjednotit válčící státy a světu zanechá několik památek, které budou dráždit fantazii nejednoho archeologa.
Tou největší je hrobka samotného císaře, jejíž stavba trvá neuvěřitelných 38 let!
Všechno má svůj řád
První čínský císař dá nové dynastii řád, zreformuje a sjednotí právní předpisy, měnu i písmo. Netrvá dlouho a sjednocená dynastie se dostane do hledáčku nepřátelských nomádských kmenů.
Spásný nápad na ochranu proti nájezdníkům se v hlavě mocného císaře zrodí téměř okamžitě. „Bude třeba vybudovat zeď,“ informuje císař své pobočníky, ovšem ani jeden z nich si neumí představit, jak velkou zeď má panovník dynastie Čchin na mysli.
„Na císařův příkaz pracovalo na stavbě Velké čínské zdi přes 300 000 dělníků,“ přibližuje archeoložka anglického původu Kate Santonová.
Stavby vykoupené smrtí
Nejimpozantnější dílo mladého císaře má ovšem teprve přijít. „Velký vládce musí mít opravdu skvostné místo odpočinku,“ nechce ponechat Čchin nic náhodě a vydává rozkaz na stavbu monumentálního chrámu.
Do práce jsou okamžitě povolány sta tisíce řemeslníků a dělníků, kteří na chrámu dřou do úmoru. „Na výstavbě hrobky se podílelo kolem 700 000 poddaných,“ upřesňuje Santonová. Pro mnohé je to čest vykoupená potem i krví.
Pro spoustu z nich znamená stavba hrobky jistou smrt. „Císař nechal spoustu řemeslníků zavraždit. Nechtěl, aby bylo prozrazeno místo jeho posledního odpočinku a hlavně, aby poklad, který jej doprovodí na poslední cestu, zůstal v bezpečí.
Jámy s těly, které nesou stopy popravy, se skutečně našly,“ tvrdí profesorka z Australské univerzity Aedeen Creminová.
Do hrobu i s konkubínami
Aby mohl gigantický komplex o 90 čtverečních kilometrech císařovy hrobky vůbec vzniknout, musí řemeslníci odklonit podzemní toky hned tří řek! „Samotná pohřební mohyla leží asi půl druhého kilometru od jam s terakotovou armádou,“ popisuje Santonová.
Císař celou stavbu bedlivě dozoruje, vše musí být k jeho odchodu na onen svět do detailu připraveno. V mohyle kromě císaře spočinou ještě tisíce jiných. Po panovníkově smrti jsou s ním zaživa pohřbeny i konkubíny, které mu neporodily potomky.
Stejně tak se hrobka stane místem posledního odpočinku i pro bronzové skulptury ptáků a zvířat a pro množství osobních věcí Prvního císaře. „Lidé z dynastie Čchin věřili, že člověk má v posmrtném životě stejné potřeby jako zaživa.
Proto císaře pochovali se stejnými věcmi, které používal, dokud žil,“ míní Creminová.
Armáda tisíců
V roce 1974 se archeologům podaří vykopat množství terakotových figur. Záhy se ukáže, že se jedná o válečné bojovníky v životní velikosti.
Většina jich je v plné zbroji a skladba armády je vskutku rozmanitá, od pěšáků přes lučištníky až po kopiníky a jezdectvo! Nechybí ani důstojníci a velitelé armády.
„Důstojníci byli překvapivě vysocí, jejich průměrná výška je 190 centimetrů,“ prozrazuje Peng Wen z místního Terakotového muzea. Výjimkou nejsou ani koně a důmyslně zpracované vozy.
Každá socha je originál a každý voják je propracován do nejmenšího detailu a výrazu ve tváři. Prozatímní odhady říkají, že se v podzemí ukrývá 8000 vojáků. Je to ale konečné číslo? A k čemu měli vojáci po smrti císaře sloužit?
Skutečně se domníval, že na onom světě bude potřebovat plnohodnotnou armádu? Před kým ho měla ochránit?
Bojovníci s perfektní výbavou
Bojovníci se vyznačují skvělou zbrojí. Většina z nich v dlaních svírá buď meč, nebo kopí. Navíc je většina zbraní v perfektním stavu! Jejich ostří totiž vypadají, jako by se na nich zub času vůbec nepodepsal!
„Ten meč ležel v zemi přes 2000 let a stále vypadá jako nový.
Analýzy, kterým byl jeden z mečů podroben, ukázaly, že byl povrch zbraně opatřen slabounkou vrstvou chromu a soli,“ upozorňuje pracovník archeologického muzea v Si-anu Čang Wenli, podle jehož slov je meč natolik ostrý, že by se dal bez problémů použít i dnes.
Naznačují snad výzkumy, že Číňané znali již před více než dvěma tisíci lety metodu pochromování? Pro tuto hypotézu hovoří i v hrobce nalezené krásně zachovalé pochromované zrcadlo!
Jenže jak je možné, že Číňané uměli požít metodu pochromování kovů, která se v Evropě i v Americe začala používat až v moderní době?
Paradox nesmrtelnosti
Přestože První císař až s tyranskou pečlivostí dohlíží na stavbu posmrtného chrámu, touží po nesmrtelnosti. K té mu má pomoci zvláštní medicína, již mu připraví dvorní lékaři.
„Připravili mu lék na prodloužení života, který obsahoval mimo jiné i rtuť,“ domnívají se archeologové, že právě neutuchající touha po nesmrtelnosti stála panovníka život. Medicínu užíval totiž tak svědomitě, že se otrávil a zemřel v pouhých 50 letech.
Právě smrtonosná rtuť sehraje ale velmi důležitou roli i v místě císařova posledního odpočinku.
Tajemství pod pohrůžkou smrti
Ještě za svého života Čchin až úzkostlivě dbá o přísné utajení monumentální stavby. Se všemi, kteří by mohli o hrobce vyzradit podrobnosti, učiní krátký proces. Proč se tolik snažil existenci chrámu utajit?
Od roku 1974 se vědcům a archeologům podaří odkrýt jen pouhý zlomek mohylového komplexu. I když dnes mají archeologové velmi vyspělou techniku a je pro ně rozlehlý chrámový monument velkou výzvou, s bádáním jsou velmi zdrženliví. Není divu.
Zvědavost a touhu po vědění by totiž mohli zaplatit tou nejvyšší daní. Podle nalezených pramenů má být celá hrobka protkána vražedným systémem kuší. Samostříly jsou připraveny zneškodnit každého nepovolaného.
Kromě toho je mohyla protkána potoky rtuti, které mají údajně simulovat životodárné veletoky říše – Žlutou a Dlouhou řeku.
„Pokud bychom nebyli dostatečně opatrní nebo bychom se dopustili jen malého pochybení a došlo by k vylití jímek s rtutí, způsobili bychom obrovskou ekologickou katastrofu,“ nechtějí vědci ani domyslet všechny možné scénáře.
Mají snad kuše a rtuť kromě posledního odpočinku císaře střežit tajemství o vyspělé civilizaci?
