Ženy ve starém Římě si vynahrazují svoji nespokojenost v manželství péčí o děti. Římanka Lucia si na přelomu 2. a 3. století př. n. l. povzdychne nad tím, že svého manžela Gaia, který je pořád na cestách, skoro nevidí.

Šest rozpustilých dětí, tři synové a tři dcery, jí neumožní ani chvíli odpočinku. Domácnost musí zvládnout sama, s malou pomocí své staré matky a jedné otrokyně, na víc nejsou peníze. Básník Iuvenalis (†140 n. l.) ví, že to ženy dříve neměly lehké a ve svých Satirách píše:

„Před hanbou chránil je za oněch dob sám příbytek skromný, práce a kratičký spánek a ruce, jež předouce vlnu, zkusily mnoho a ztvrdly.“

Drsnější než muž

Podle Iuvenalise ženy nebyly zrovna jemnými bytostmi: „Drsnější často než muž, jenž žaludy hltavě jedl.“

Uznává ale, že dětem se věnovaly: „Zato však statným svým dítkám pít dávala z plných svých prsů.“

Teď si Luciino mateřské mléko užívá nejmladší tříměsíční Marcus. Lucia, stejně jako ostatní ženy matky, nemá čas se krášlit. Ani s mytím to nepřehání, takže pro svého Gaia není přitažlivá. On ale také nevěnuje moc svému zevnějšku.

Básník Ovidius (43 př. n. l. – 17 n. l.) tvrdí: „Jestliže v dávných dobách se dívky tak nepěstovaly, ani tak pěstěných mužů neměly.“

Plodné břicho

Z jakého důvodu se Římané žení? Musí zplodit syny, pokračovatele rodu. Římská říše, která neustále někde s někým válčí, potřebuje nové vojáky. Manželství se uzavírá, když je děvčatům dvanáct let a chlapcům mezi čtrnácti a osmnácti.

Láska většinou nikoho nezajímá. Manželka je označována jako břicho (venter), které slouží k plození dětí. Je respektována jenom jako matka, musí ale rodit hlavně syny.