Čeleď klokanovití (Macropodidae) tvoří druhou největší čeleď vačnatců, v současné době zahrnuje asi 54 druhů. Nejmenší živočichy sem spadající tvoří drobné lesní formy klokanů.

Přirozené prostředí, kde se tito vačnatci vyskytují, je pestré, rozprostírá se od pouští, přes pláně až po lesy. Nevyskytují se pouze na australském kontinentě, ale setkat se s nimi lidé mohou i na Nové Guineji a okolních ostrovech.

Řekne-li se slovo klokan, snad každý si vybaví skákání na zadních končetinách. Je to pro ně, na rozdíl od většiny ostatních skupin savců, nejrychlejší způsob pohybu. Zde se jedná o evoluční krok na území nejmenšího kontinentu.

Ovšem ne všichni klokani se pohybují výhradně po zadních, jsou i tací, kteří trvale chodí po čtyřech, především klokánci pižmoví (Hypsiprymnodon moschatus), jež se vyskytují v tropických deštných lesích na území severovýchodní Austrálie.

Jejich pohyb je na první pohled hybridní, s pohybem předních končetin zároveň zadními nohami přiskakují naráz. Vědci se nyní přou, zda je tato forma „chůze“ na vývojové linii před samotným skákáním nebo se ze skákání vyvinulo tzv. přiskakování.

Nejen skoky živ je klokan

Celá řada později větvených zástupců klokanovitých se v pozdější době musela naučit šplhat na stromy nebo chodit v podrostu, je tak spíše jisté, že se takto musela druhotně přizpůsobit novému prostředí.

Následná adaptace je zároveň využití ocasu jako páté končetiny v pohybu velkých klokanů, ti ho používají především v menších rychlostech.

Jaké bylo tedy spektrum přemisťování se již vymřelých klokanů? Bylo podobně široké nebo zvládali savci mnohem více, než dnešní druhy.

Odborníci nyní potvrdili, že např. skupina Sthenurinae mohla, jak dokazuje mnoho indicií, docela obstojně stát a chodit po zadních končetinách.

To je ale pouze takový orientační bod, nejstarší klokani žijící před více než 23 miliony let se mohli pohybovat úplně jinak.

Po čtyřech či po dvou nohách?

O praklokanech, jak se souhrnně nejstarší druhy nazývají, se toho dosud mnoho neví. Proto se na ně ve své odborné studii v nedávné době zaměřili tři švédští vědci.

Ti potvrzují, že doposud bylo ke zkoumání starších vačnatců k dispozici pouze několik kosterních úlomků. Ty nejstarší vykazují znaky pohybu živočichů po čtyřech nohách, přijatelné by bylo, na základě vzhledu kostí, maximálně občasné šplhání či přiskakování.

Pozůstatky jsou velice podobné již zmíněným klokánkům pižmovým. Odhaduje se, že vědci zařadili nalezené zkameněliny hluboko do evoluce právě kvůli kombinaci znaků.

Jsou zde ale i další starobylé pozůstatky, které jasně ukazují na to, že se praklokani pohybovali klasickým skákáním. Kde je pravda?