Na turnajovém dvorci právě skončilo rytířské klání. Urostlý mladík ve zbroji porazil o více než deset let staršího velmože. „Kdo je to?“ ptá se třináctiletý římský král Jindřich svých dvořanů. „Český kníže Vratislav,“ dostane odpověď. Dál pozoruje vítěze souboje. Možná už za chvíli navážou první nitky budoucího přátelství…
V roce 1063 se Vratislav II. (kolem 1033–1092) vydává na rytířský turnaj do Kolína (dnešní Kolín nad Rýnem) v sousedním Německu. Tady se setkává s římským králem Jindřichem IV. (1050–1106). Český kníže se při turnaji blýskne svou zdatností, když porazí saského vévodu rytíře Ordulfa (asi 1022–1072). Zanedlouho se stane Jindřichovým spojencem i přítelem. Jako panovník Vratislav jedná prozíravě. Svoje plány uskutečňuje teprve ve chvíli, kdy cítí podporu okolí.
Křehké vztahy s papežem
V 70. let 11. století vstupuje Vratislav i do evropské politiky. „O vzájemných stycích mezi knížetem Vratislavem a papežem Řehořem VII. i jeho předchůdcem Alexandrem II. svědčí celá série listů. V nichž vyjadřoval papež Vratislavovi alespoň zprvu podporu v jeho sporech s bratrem (Jaromírem – pozn.
red.),“ líčí současný český historik David Kalhous. Vratislav získá papežský souhlas pro založení vyšehradské kapituly, trucpodniku proti bratru Jaromírovi. Křehké vztahy s papežem ale nakonec naruší skutečnost, že se ve sporech Svatého otce s římským králem Jindřichem IV. postaví jednoznačně na Jindřichovu stranu.
Kamarádi na život a na smrt
Roku 1074 povstanou proti Jindřichovi IV. Sasové a Durynkové. Když na hradě Harzburku v Dolním Sasku otevřou hroby příslušníků sálské dynastie, včetně Jindřichova strýce a zemřelého syna, posílá Jindřich na dánský, francouzský, anglický a český dvůr listy s žádostí o pomoc.
Jako jediný výzvu vyslyší Vratislav. Historikové se shodují, že nešlo jenom o lenní povinnost, ale dobrovolný krok, kterým dal najevo věrnost Římské říši. Začátkem června 1075 přivádí Vratislav k saskému Hersfeldu početné vojsko.
Právě Vratislavovy oddíly společně s vojáky z Dolního Lotrinska rozhodnou o tom, že se vítězství v bitvě u sárského Homburgu přikloní na Jindřichovu stranu. „Z knížete a krále se stali přátelé, které rozdělila až Vratislavova smrt,“ líčí jejich vzájemné sympatie současný český historik Jiří Bílek. „Jindřich dokonce zajel do Čech, český kníže ho pak doprovázel do Řezna, kde dostal v léno saskou východní marku, nebo-li Míšeň a Lužici,“ líčí jejich přátelské vztahy Bílek. Oba panovníci dokonce společně stráví Vánoce.
Pokání pod hrozbou klatby
Jindřich ovšem chce sesadit papeže Řehoře VII. (1020/1025–1085), protože se mu nelíbí, jak zasahuje do jeho vlády. Na synodě (církevní sněm – pozn. red.) v německém Wormsu v lednu 1076 obviní papeže z různých z hříchů včetně poměru s markraběnkou Matyldou Toskánskou (1046–1115). Za měsíc se ale schází nová synoda v Římě, která papeže naopak podpoří. Královi velmoži se teď přiklánějí na papežovu stranu. Jindřich dostává ultimatum a hrozí mu uvalení klatby. „Pokud neučiníte do roka pokání, zvolíme si jiného krále,“ dávají mu rázně najevo německá říšská knížata.
Jindřichovi nezbývá, než vyrazit do severoitalské Canossy na hrad Matyldy Toskánské, kde papež našel útočiště. Bosý a v rouše kajícníka prosí Jindřich o odpuštění a 20. ledna 1077 se zbavuje klatby.
Odměna za loajalitu
Mezitím ale Jindřichova oslabeného postavení využívají německá knížata a za krále si zvolí švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldu (1025–1080). Následuje dvojvládí, během kterého se od Jindřicha odvrací část jeho příznivců.
Vratislav mu ale zůstává věrný. České vojsko přichází svému spojenci na pomoc v srpnu roku 1078 do Mellrichstadtu i v lednu 1080 do Flarchheimu (v Durynsku). V obou případech se postará o vítězství. Platným spojencem je český kníže římskému králi i při jeho tažení do italského Milána v roce 1081.
Jindřichovi ale stále leží v žaludku papež Řehoř VII. Obklíčí ho v Římě a nakonec nad ním zvítězí, protože Svatý otec nevydrží tlak obléhání. Vzdoropapežem se stává Jindřichův oblíbenec Klement III. (asi 1029–1100), který mu v roce 1084 konečně posadí na hlavu vytouženou císařskou korunu.
Zkrátka ale nepřijde ani Vratislav II. Jako odměnu za loajalitu ho 15. června 1085 trevírský arcibiskup Egilbert (†1101) korunuje prvním českým králem.