Když Spojenci zkoumali po vyhrané válce na jaře 1945 vojenská zařízení na území dobytého nacistického Německa, nemohli uvěřit svým očím.
Našli zde velké množství prototypů nejrůznějších proudových i raketových letounů a řízených raketových i balistických střel.
Rýsující se bipolární rozdělení světa přinutilo Američany i Sověty snažit se získat co nejvíce nacistických vědců tak říkajíc na svoji stranu. V čem jim byli nápomocní?
Vývoji raket se nacisté věnovali už od 30. let. V roce 1937 proto začali stavět armádní výzkumné středisko ve vesnici Peenemünde na ostrově Usedom v Baltském moři.
Pod vedením technického ředitele Wernhera von Brauna (1912–1977) zde pracoval „raketový tým“ na vývoji balistické střely V-2. Vědci byli vysokými důstojníky SS. Vyvinuli zde rakety, kterými ostřelovali nacisté především Londýn (vypálili na něj 1358 raket) a belgické Antverpy (1610 raket).
Zahynulo přitom na 7000 osob. Odhaduje se, že vývoj rakety V-2 přišel na 2 miliardy dolarů (v cenách roku 1944).
Rakety vyrobí vězni
Hromadná produkce raket byla zahájena v lednu 1944, a to v podzemní továrně společnosti Mittelwerk, ukryté pod horou Konstein poblíž Nordhausenu v německém Durynsku.
Budování továrny v tunelech, jež původně sloužily k těžbě anhydritu, započalo v srpnu 1943, na podzim už v ní bylo nasazeno 10 500 dělníků. Pracovní síly dodával koncentrační tábor Dora, budovaný spolu s továrnou.
Šlo o pobočku tábora Buchenwald, odkud pocházela většina pracovníků továrny. Ti museli až do jara 1944 přebývat v podzemí, protože baráky pro ně ještě nebyly hotové.
Sabotéři slavili úspěch
Vědci o tom, kdo a za jakých podmínek jejich střely montuje, věděli, stejně jako o tom, k čemu slouží. Wernher von Braun osobně vězně na montáž raket vybíral.
Šlo o krutou práci, celkem bylo v podzemní továrně nasazeno na 60 000 vězňů, přičemž zhruba 20 000 z nich zahynulo při jejím budování nebo při montáží raket. Šlo především o ruské, francouzské a polské Židy, válečné zajatce a nuceně nasazené Němce.
Vězni se často uchylovali k sabotážím, a rakety se tak potýkaly s vysokou poruchovostí.
Německé hlavičky nechtěly zabíjet
Nemilým překvapením byl telefonát z 15. března 1944. Generálmajora Waltera Dornbergera, velitele vývoje raketových zbraní třetí říše, v něm informovali, že von Braun a jeho dva inženýři, Klaus Riedel a Helmut Gröttrup, byli zatčeni pro sabotáž.
Na jednom bujarém večírku měli prohlašovat, že rakety vyvíjeli pod nátlakem a že jejich cílem nikdy nebyl jejich vývoj pro válku, nýbrž pro dobytí vesmíru.
Po významné osobní intervenci a označení inženýrů za nezastupitelné pro vývoj raket V-2 byli tito podmínečně propuštěni.
K Sovětům ne, jsou krutí!
Když už bylo jasné, že nacisté nemohou válku vyhrát, navrhl von Braun svým spolupracovníkům, aby se vzdali Američanům. Sovětů se pro jejich kruté zacházení s válečnými zajatci bál.
Vědci se proto ke konci války skrývali v bavorských Alpách a poté s Američany zahájili vyjednávání. Ti původně zamýšleli německé vědce, pracující na válečných raketách, pouze vyslechnout a zabavit jim jejich plány a materiály.
Operace Paperclip
Ale 22. května 1945 prohlásil major Robert B. Staver evakuaci německých vědců a jejich rodin za důležitou pro válku v Tichomoří.
Plán byl nejprve pojmenován jako operace Overcast, ale protože se její jméno značně rozšířilo, byla operace nakonec přejmenována na Paperclip.
Než předali Američané Sovětům továrnu v Durynsku, kde se V-2 vyráběly, odvezli z ní na 100 raket včetně dokumentace k nim. Nejdůležitějším „úlovkem“ Američanů byl ale samotný její tvůrce Wernher von Braun a jeho tým. Dále také raketoví inženýři, chemici, lékaři a experti na námořní zbraně.
Do vesmíru díky německým vědcům
Von Braun byl do USA přesunut 20. června 1945, a ještě 14 let po válce pracoval na výrobě balistických raket. Testy raket V-2, které se Američanům podařilo v Německu získat, probíhaly na střelnici v Novém Mexiku.
Von Braun se následně podílel na vývoji balistické střely středního dosahu, známé jako PMG-11 Redstone.
Díky její modifikované verzi vyletěl do vesmíru první americký astronaut Alan Shepard (1923–1998), nebyla ale dost silná, takže let probíhal pouze po balistické křivce.
Nacista ve vedení NASA
Později se von Braun zapojil i do návrhu rakety Jupiter-C, jejíž další modifikací vznikla raketa Juno I, která vynesla do kosmu první americký satelit Explorer 1. To podnítilo další americký kosmický výzkum.
Von Braun přešel v roce 1960 do nově vzniklé civilní agentury NASA a později vedl projekt vývoje rakety Saturn V, díky které Američané dobyli Měsíc.
V USA byl v 50. letech prominentem, americké občanství získal roku 1955, působil i na postu náměstka ředitele NASA.
Sověti zpátky na scéně
Zájem Sovětů o rakety vzbudili paradoxně Britové.
V červnu 1944 se britský premiér Winston Churchill (1874–1965) obrátil na sovětského vůdce Josifa Stalina (1878–1953), aby umožnil vyslat skupinu anglických inženýrů do oblasti Blizny poblíž polského města Debica, která po válce připadla Sovětům.
Britové věděli, že tam nacisté prováděli testy raket, a chtěli místo prozkoumat. Sověti jim to umožnili, ale až poté, co místo důkladně prozkoumali sami. Britské nálezy, zabalené do čtyř beden, do Londýna rovněž nikdy nedoputovaly.
My ty vědce najdeme!
Sověti zřídili „trofejní roty a brigády“, jejichž úkolem bylo vyhledávat německé odborníky či pozůstatky dokumentace k vývoji jejich válečných strojů.
V Peenemünde nalezli dokumentaci k raketě A-9, kterou chtěli nacisté ostřelovat New York, jinak nic použitelného. Stejně špatně dopadli i při prohledávání továrny u Nordhausenu. Poblíž ní se sovětští inženýři nakonec ubytovali v tzv.
„Frankově vile“, kterou dříve obýval von Braun. Do továrny se jim podařilo, díky příslibu vysoké odměny, dostat i bývalé německé zaměstnance.
Vraťte se do Ruska
V září 1945 se Sovětům podařilo najít Helmuta Grötruppa (1916–1981), který pracoval s von Braunem, ale nepohodli se a on jej nezapsal na svůj seznam spolupracovníků pro Američany. Sověti ho tedy pověřili sepsáním všeho, co si o konstrukci V-2 pamatoval.
V říjnu 1945 v Cuxhavenu na pobřeží Severního moře odpálili Britové před zraky zástupců ostatních Spojenců hotové rakety V-2, které ukořistili.
Sovětům se nakonec složitým způsobem, se zapojením trofejních brigád, podařilo dát dohromady asi 29 kusů raket V-2 a obnovit dokumentaci k nim.
Večírek pro německé vědce
Také je chtěli otestovat na německém území, ale příkaz z Kremlu od diktátora Josifa Stalina zněl jasně: „Pokusy budete dělat až doma! A zajaté německé specialisty vezměte s sebou!“ Sovětům bylo ale více než jasné, že dostat Němce do Ruska bude nadlidský úkol.
Vymysleli proto fintu. Večer 21. října 1946 uspořádali v německém Bleicherodu, kde obsadili nacistické výzkumné středisko, večírek, na kterém všechny přítomné Němce opili. Pak je rozvezli domů.
Do Moskvy s krávou
Kolem půlnoci jim pak sovětští vojáci vpadli do domovů a křičeli na ně: „Sbalte si všechny své věci, stěhujete se do Sovětského svazu.“ Protesty byly marné. Vojáci jim na nákladní auta naskládali veškerý majetek včetně nábytku, peřin i nádobí.
Jedné rodině dokonce umožnili naložit do vlaku směřujícího do Ruska i krávu, jejímž mlékem krmili miminko. Celkem odvezli 152 raketových odborníků, spolu s jejich rodinami to bylo 495 lidí.
Poté se zaměřili i na přírodovědce, konstruktéry letecké a optické techniky a další. Celkem se jednalo o 2000 lidí včetně Helmuta Gröttrupa.
Zvýšené příděly a vědecké funkce pro nacisty
Výzkumná a výrobní základna vznikla v Podlipkách, městečku jižně od Moskvy, kam se z Německa vrátili i sovětští inženýři.
Část Němců pracovala zde, část v Moninu a Chimeku a zbytek v městečku Ostaškov na ostrově Gorofomlja na jezeře Seligner mezi Moskvou a Leningradem.
Dostávali zvýšené příděly potravin i dalších věcí, přiřknuty jim byly vědecké hodnosti a platy měli stejně vysoké jako jejich sovětští kolegové. Ve 40. letech se tak Němci měli v Rusku lépe než ve své vlasti, ovšem v průběhu 50. let se situace otočila.
Němce už nepotřebujeme!
Stalin raketovému vývoji příliš nevěřil, ale jeho ministr válečného programu, Dmitrij Ustinov (1908–1984), ho přesvědčil, že mají budoucnost. Prvním úkolem inženýrů tak bylo dát dohromady a vyzkoušet německé rakety V-2, což se nakonec povedlo.
Až do poloviny roku 1947 se pak v Podlipkách věnovali snaze o vývoj zdokonalené rakety V-2, označované jako R-1. V červnu vedení vědecko-výzkumného ústavu rozhodlo, že Němce již k těmto pracím nepotřebuje, a zadalo jim jiný úkol.
Pod Gröttrupovým vedením měli vyvíjet balistickou raketu G-1 o doletu až 600 km.
Kdo nic neví, nic neprozradí
K tomu už němečtí vědci ale nemuseli pobývat poblíž Moskvy, a tak byli přesunuti na ostrov Gonomlja.
Důvodem pro to byl i fakt, že se Němci při svých cestách do centra Moskvy setkávali se západními diplomaty, ačkoli jejich práce podléhala podmínkám přísného utajení.
Němečtí inženýři byli nakonec od sovětských kolegů izolováni a dostávali úkoly, které neměly s raketami nic společného, takže o sovětském pokroku neměli povědomí.
Rakety už mě nezajímají
Následně byli odesláni zpět do Německa (NDR).
První skupina méně významných vědců už v roce 1951, Gröttrup až po Stalinově smrti v prosinci 1953. Ač ho po návratu vyslýchali příslušníci amerických i britských tajných služeb, on už žádné aktuální informace o sovětském raketovém programu neměl, jen tu, že mají dost vlastních odborníků schopných rakety sestavit. Sám se k jejich vývoji už nikdy nevrátil.
