Hučely to do nás maminky. Hučí to do nás různí experti na zdravý životní styl. Zdravý spánek jen ten nepřerušovaný a basta fidli.

Probouzíte se uprostřed noci a ne a ne znovu zabrat. Převalujete se a stále více ve stresu přemýšlíte o poruchách spánku a spánkovém dluhu. Že nedají mozku šanci vysmejčit si po namáhavém včerejšku, a ještě vám zadělávají na různé choroby.

Obezitou počínaje, rakovinou konče. Slyšeli jste to tolikrát, že to musí být pravda. Nakonec se začnete futrovat prášky na spaní. Což je chyba.

Stále více vědců se totiž na základě nových poznatků přiklání k názoru, že probudit se uprostřed noci je nejen přirozené, ale také zdravé.

Předci spí nadvakrát

S revolučním tvrzením, že přirozený spánek je „dvoufázový“, přichází v roce 2001 americký historik Roger Ekirch (*1950) na základě 16 let trvajících výzkumů a shromažďování historických i antropologických důkazů.

Nachází je v tradicích přírodních kmenů, třeba u západoafrické skupiny Tivi, která konkrétní období noci nazývá první spánek a druhý spánek. Předkládá odkazy a citace z více než 500 historických pramenů. Deníků, soudních záznamů, lékařských knih i literatury.

Od Homéra a jeho Odyssey, přes staroanglickou baladu Starý Robin z Portingale, která radí:„Po probouzení z prvního spánku udělej sobě horký nápoj, při probuzení z druhého, tvůj zármutek uhasí,“ až po Charlese Dickense (1812-1870).

Jak spí naši předkové?

Nezalehnou po setmění, a nebudí se za kuropění, jak se traduje. Spát chodí někdy i dvě hodiny po setmění, po půlnoci se probouzí a po hodině až dvou přichází druhý spánek. Podle historických pramenů někteří lidé zůstávají během nočního bdění v posteli.

Čtou, povídají si nebo se modlí. V modlitebních knihách z 15. století je řada modliteb určených právě pro hodiny mezi prvním a druhým spánkem. Mnozí však vstanou, jdou si zakouřit, nebo dokonce navštívit a pobesedovat se sousedy.

A mnozí se samozřejmě oddávají milostným hrátkám.

Francouzská lékařská příručka ze 16. století dokonce tvrdí, že nejlepší doba k sexu a otěhotnění není před spaním, kdy je tělo unaveno celodenní prácí, ale „až po prvním spánku, kdy jde to lépe a užíti lze více radosti“.

Tradice dvou spánkových segmentů začíná mizet až s pouličním osvětlením v 17. století. Jako první ho v roce 1667 zřizuje Paříž a do 30 let už se jím pyšní přes 50 evropských měst.

„Noc se stala módou a ležet v posteli se považovalo za ztrátu času,“ říká historik Craig Koslofsky (*1963).

Trend ještě zesílí poté, co Thomas Alva Edison (1847–1931) v roce 1879 rozsvítí první žárovky, je zahájena elektrifikace a začnou se objevovat celonočně otevřené kavárny.

Mýtus o monospánku žije

Překvapivé odhalení dokazuje i experiment, který počátkem devadesátých let uskuteční americký vědec Thomas Wehr. Aby zjistil, jaký spánkový rytmus je pro tělo přirozený, zavírá každý den na 14 hodin skupinu dobrovolníků do místnosti bez přístupu světla.

Přibližně po třech týdnech se organismus všech účastníků sjednotí – po čtyřech hodinách spánku se na jednu až dvě hodiny probouzí a poté na dvě až čtyři hodiny znovu usínají.

Navzdory důkazům však představa, že pro zdravý spánek musíme spát nepřetržitě osm hodin, přetrvává. Dokonce i u většiny lékařů.

Lidé se sice monofázovému spánku dobře přizpůsobili, vědci však upozorňují, že řada problémů se spánkem může mít kořeny právě v potlačené preferenci organismu po bifázovém spánku.

„Většinu doby našeho vývoje jsme spali určitým způsobem,“ říká psycholog Gregg Jacobs.

„Probuzení uprostřed noci je u člověka přirozeností a odklon od tohoto spánkového rytmu může mít za následek třeba vyšší výskyt depresí, stresu, alkoholismu i narkomanie.“ Takže pokud se v noci budíte, vzpomeňte na předky a buďte v klidu.

Není to porucha, ale návrat k přirozenému biorytmu. Čtěte si, meditujte nebo se milujte.