Malý Petr Iljič Čajkovskij buší tužkou do stolu v rytmu hudby. „Zařiď mu hodiny klavíru, ať máme konečně klid,“ zašeptá jeho matka otci. Synovy projevy je spíš obtěžují, netuší totiž, že mají před sebou hudebního génia.
Rus Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) najde v klavírních hodinách uspokojení. Nikdo ale nepočítá s tím, že by se hudbou mohl uživit.
Vystuduje internátní školu v Petrohradě a teprve když už tři roky pracuje na ministerstvu spravedlnosti, přemluví otce, aby mu zaplatil studia na petrohradské konzervatoři. Po jejím dokončení roku 1865 se stává profesorem harmonie na konzervatoři v Moskvě.
Problémy řeší skokem do řeky
Ženy Čajkovského nepřitahují, ale bojí se vybočovat z řady, proto v roce 1877 hledá nevěstu. Do pátrání po vhodném protějšku mu svým dopisem vstoupí jeho bývalá studentka Antonina Miljukovová, která se přiznává, že je do něj zamilovaná.
Řeknou si svoje ano, jenže Petr pochopí, že manželství je pro něj past. Může za to jeho odlišná sexuální orientace. Před svou ženou utíká a dokonce se pokusí o sebevraždu skokem do řeky Moskvy. Přežije, ale manželku opustí. Jeho příbuzní posílají Antonině peníze za mlčení.
Podivné přátelství
Čajkovskij si později najde přítelkyni. Bohatá vdova Naděžda von Mecková (1831–1894) mu poskytne stipendium s podmínkou, že se nikdy nesetkají. Skladatel na návrh přistoupí.
S Meckovou si léta dopisuje, v roce 1890 ale jejich zvláštní přátelství končí, když ho vdova už nemůže dál podporovat. Ztráta příjmů mu přináší potíže a v roce 1893 nečekaně umírá.
Nemoc nebo sebevražda?
„Máme mnoho baronů a vévodů, ale jen jednoho Čajkovského,“ pronese na velkolepém pohřbu ruský car Alexandr III. (1845–1894). Přestože se jako příčina úmrtí uvádí cholera po nákaze z vody, existuje verze, podle které šlo o sebevraždu.
Čajkovskij se měl otrávit arsenem kvůli tomu, aby se car nedozvěděl o jeho homosexuálním vztahu se šlechticem Alexandrem Vladimirovičem Stenbock-Fermorem (1870–1910). Historici ale této teorii příliš nevěří.
