Během roku 1944 vytlačila sovětská vojska z Polska vojáky německého wehrmachtu i jednotky SS. Současně se však někteří členové Rudé armády a především NKVD podíleli na odporných masakrech polského obyvatelstva, zejména antikomunistů a členů Zemské armády!

Oknem proniká světlo dovnitř nechvalně proslaveného moskevského vězení Butyrka.

V letech hrůzovlády diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina (1878–1953) se Butyrka změnila na trestnici, určenou k soustřeďování a likvidaci domnělých i skutečných nepřátel stalinského režimu.

„Dej tý polský svini ještě několik ran!“ huláká na podřízeného důstojník NKVD. Druhý Rus v uniformě sovětské tajné policie začne mlátit do muže svázaného do kozelce.

Zmasakrovaný a na mnohých místech popálený Polák – jeden z důstojníků protinacistické Armie Krajowe – se již nezmůže na odpor. Pouze chrčí a z úst mu vytéká krev. Záhy jeho mrtvé tělo odvlékají Rusové pryč.

Podobně však v režii NKVD dopadli také tisíce dalších obyvatel Polska, kterým se tímto způsobem Stalin „odvděčil“ za jejich názory, sociální status nebo příslušnost k protinacistickému odboji.

Okupované Polsko bylo během druhé světové války zemí, která byla pro ozbrojené síly nacistické třetí říše noční můrou. Poláci se nikdy nesmířili s nadvládou a perzekucemi německých ozbrojených sil a tajné policie – gestapa.

Adolf Hitler (1889–1945) opakovaně vytýkal generálnímu guvernérovi Hansi Frankovi (1900–1946), že nedokáže i přes hrozivý teror v této zemi udržet klid.

V Polsku se zformovalo několik aktivních odbojových skupin, které pravidelně prováděly sabotáže i útoky proti okupantům. Nejsilnější z nich byla pravicově zaměřená Armie Krajowa – Zemská armáda, jenž vznikla v roce 1942 spojením menších organizací.

Toto sofistikované stínové vojsko, podléhající polské exilové vládě v Londýně, disponovalo výcvikovými středisky, tajnými výrobnami zbraní, zkušenými veliteli i speciálními diverzními a výsadkářskými oddíly. Jeho hlavním cílem pak byla příprava Poláků na velké povstání.

V období největší síly Armie Krajowe, která se zhruba překrývá s érou varšavského povstání – tedy v létě 1944, dosahovaly počty jejích členů okolo 380 000 lidí!

Přes velký počet příslušníků byla hlavním problémem nedostatečná výzbroj, stejně jako velký počet žen a špatně vycvičených mužů v jejích řadách.

Přesto se jednalo o významnou bojovou sílu, se kterou museli počítat Němci i sovětská Rudá armáda, jejíž první jednotky překročily v lednu 1944 předválečné hranice Polska.

Do bojů proti wehrmachtu se především ve východním Polsku i v Pobaltí zapojily i jednotky Armie Krajowe. Její oddíly osvobodily v červenci 1944 jak litevské hlavní město Vilnius, tak později i mnoho menších měst a vesnic své rodné země. Stateční Poláci dokazovali, že se umí vzepřít útlaku i sami.

Již v litevském hlavním městě se začaly potvrzovat polské obavy.

Poláci měli s Rudou armádou a především s oddíly sovětské tajné policie NKVD, řízené sadistickým Lavrentijem Berijou (1899–1953), hrozivé zkušenosti již z let 1939 až 1940. Tehdy Rudá armáda zabrala východní část Polska a jednotky NKVD hromadně odvlekly přes milion Poláků a polských Židů do různých částí Sovětského svazu, často i do gulagů.

Sovětská tajná policie se také podílela na likvidaci tisíců polských důstojníků, policistů i polské inteligence.

Například během známého Katyňského masakru bylo počátkem 40. let 20. století zavražděno přes 28 000 příslušníků polské elity, ale ten nebyl zdaleka jediný! Jenže sovětské metody se za několik let příliš nezměnily…

Hned poté, co Zemská armáda dobyla Vilnius a další obce, začalo s příchodem Rudé armády a NKVD hromadné zatýkání jejích členů. Nepomohlo, že Poláci z jejích řad nikdy proti Sovětům nebojovali. Velitelé NKVD s úspěchem využili mnohokrát podobný postup. Jaký?

Vylákali velitele Armie Krajowe na místní sovětské velitelství s tím, že s nimi chtějí probrat další společný postup. Poté polské důstojníky postříleli nebo umučili, a většinu řadových členů „odeslali“ v dobytčácích do gulagů na Sibiř nebo nucené práce v Rusku.

Sověti totiž nemohli této organizaci zapomenout její antikomunistický postoj a napojení na polskou exilovou vládu v Londýně nepodléhající „řezníkovi“ z Gruzie – Stalinovi. Cíl byl jasný:

Zemská armáda musí zmizet z povrchu Země, neboť by v poválečném Polsku podněcovala odpor proti tomuto krutému diktátorovi.

Podobně dopadl i poslední z velitelů Zemské armády generál Leopold Okulicky (1898–1946). Okulicky byl odvážným vojákem, který bojoval v polských legiích již během první světové války.

Během války následující byl již zkušeným velitelem, který kromě krátkého velení 7. pěší polské divizi působil od 3. října 1944 jako hlavní velitel Armie Krajowe.

Tento drsný muž přežil sovětské zajetí a mučení NKVD již počátkem druhé světové války, ale v jejích osidlech měl uvíznout znovu po ukončení bojů v Polsku.

Ještě předtím však 19. ledna 1945 rozpustil Zemskou armádu, zejména protože nechtěl ohrožovat životy jejích členů z řad sovětské tajné policie. Než byl Okulicky NKVD 24. prosince 1946 utýrán v sovětském vězení Butyrka, stačil vyslovit pozoruhodnou větu.

Podle jeho slov byly metody německého gestapa ve srovnání s mučením zajatců NKVD dětskou hrou! Co vše patřilo do jejích šílených metod?

Praktiky NKVD ve 40. letech 20. století zahrnovaly takové „chuťovky“, jako surové bití, polévání kyselinou či pálení ohněm na genitáliích.

Výjimkou nebylo bolestivé zavěšení „nepřátel režimu“ za ruce či nohy hlavou dolů, nabodnutí na háky, přibití vězňů ke dveřím nebo nucení k neustálému stání, aby se zajatec nevyspal. To ale nebylo to nejhorší!

Svědci popisují elektrické šoky, lámání kostí zajatců nebo drcení hlav či jiných částí těla ve speciálně upravených svěrácích nebo provrtání hlavy vrtákem.

Výjimkou nebylo ani upečení obětí v kotlích, vydloubnutí očí, vyříznutí jazyka, genitálií nebo vnitřností a následné přibití za tyto vytržené orgány hřebíky, nebo je za ně vlekli, dokud oběť v bolestech nezemřela.

Další členové NKVD rádi trhali vězňům kůži či nehty, uřízli jim zaživa ruce či nohy nebo je polévali vařící vodou.

Oblíbené bylo nucené sezení svlečených zajatců na kýblu s hladovými potkany. Další vězni byli donuceni sníst části těl svých zavražděných spoluvězňů, o pravidelném znásilňování žen nemluvě.

Ukrutností na polském území se však dopouštěli i někteří členové Rudé armády. Mnozí ze zajatých polských vojáků skončili rozdrceni pod pásy tanků, pohřbeni zaživa nebo v sovětských gulazích.

Pamětníci vzpomínají i na oblíbenou kratochvíli některých sovětských vojáků – střílení do katolických duchovních. Mnozí z příslušníků Rudé armády také brutálně znásilnili polské ženy a některé i zavraždili. Loupeže hodinek a dalších věcí byly pravidlem.

Nepřátelství mezi Sověty a Poláky si podle některých odhadů vybralo během druhé světové války a krátce po ní více než půl milionu obětí! Samotní Poláci pochybují, zda mohou nazývat příjezd Rudé armády v roce 1944 osvobozením.